Šifra mistra Technika

Varování! Tato kniha vás bude bavit! Originální příběh Marka Technika je založen na kontrastu dvou hlavních postav – karikované racionality (třeba ve formě matematického vnímání hudby) Karolíny a naivního křesťanského esoterismu poznamenaného počínající senilitou ze strany její matky Jarky. Ačkoli se téma zdá být okrajové, Technik naopak skvěle zmapoval současný fenomén internetové ezoteriky, kdy se plochozemci, Vesmírní lidé či odpůrci Iluminátů ideově i personálně propojují s náboženskými dezinformátory, odpůrci očkování či antisemity.

Jako čtenáři nevíme, zda spisovatelovo alter ego vychází z přesvědčeného ateismu, anebo se snaží očistit autentické křesťanství oproštěné od katolických dogmat či ultrakonzervativních a fašizujících tendencí. Autor se v knize několikrát pokusí o stručný historický exkurz, přičemž církví uznávané zázraky líčí s evidentní nadsázkou: „Ovšemže, bez pořádného zázraku nepůsobí zjevení nebešťanů důvěryhodně. Asi jako koncert Rolling Stones bez gigantické projekce vyplazeného rudého jazyka. Poslední, dopředu ohlášené fatimské vystoupení Bohorodičky 13. října 1917 přilákalo desítky tisíc lidí včetně žurnalistů a fotografů. Světelná show pro hlavní hvězdu, Královnu růžence, jak zjevení samo sebe nazývalo, a její trio malých pasáčků byla vskutku velkolepá.“ Matka hlavní hrdinky v metafyzické diskusi tahá za kratší konec provazu, což je pro příběh velká škoda. Nasadit proti inženýrce Karolíně Mapalové nějakého ekumenického intelektuála by znamenalo vytvořit rovnocenného soupeře. Třeba by čtenáři přestalo být její matky líto.

Nejvýraznějším rysem díla je ovšem jeho forma, která poukazuje na vědecky exaktní myšlenkový svět hlavní hrdinky, a to i při popisu zdánlivých banalit („Když mluvil, opíral se lokty trochu teatrálně o desku stolu, prsty zazipované v modlitební konfiguraci, přičemž tlačil bříšky palců proti sobě tím způsobem, že střídavě ve frekvenci asi 60 BPM jeden propnul a druhý zalomil ve směru funkčního ohybu kloubu, čímž Karolíně připomínal jakousi prstovou variantu na dekorativní samohyby na způsob Newtonovy houpačky…“). V pasáži, kdy autor popisuje vědeckým stylem plácnutí mouchy („tělo masařky pak podlehlo smykové deformaci, takže se rozjelo do nepravidelné kompozice“), se (nevědomky) dopouští parodizace některých článků kulturního čtrnáctideníku A2, který se opájí v kontextu společensky irelevantních témat intelektuální samoúčelností.

Citelným zklamáním může být konec knihy, kdy čtenář očekává finální střet, šokující zvrat či alespoň nečekané odhalení, děj místo toho spíše pozvolna vyšumívá. To ovšem nemusí zkazit celkový dojem z díla, protože kdo si zvykne na šroubovaná souvětí na čtvrt strany plná matematicko- filozofických básnických prostředků, čeká ho skvělý zážitek. Zejména ve chvíli, kdy může estetický vjem umocnit přiloženým Spotify playlistem obsahujícím skladby, které si pouští hlavní hrdinové příběhu. Každý hudební odkaz či tajuplný název kapitoly může být symbolem, který matematicky přesně šifruje nějaké skryté autorské sdělení. A je jen na čtenáři, jak daleko ve svých úvahách půjde. Jak by řekla Karolína Mapalová, třeba až k samotné podstatě simulace lidského vědomí.

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)