Naše vlast, náš domov

Už od pradávna, kdy se začaly datovat dějiny našeho lidstva, se na Zemi utvářely skupiny lidí, každá z těch skupin měla potřebu se nějak odlišit od druhé. Postupně si lidé ve skupině začali všímat toho, že se vymezují určitými symbolickými charakteristikami oproti skupinám ostatním. Dnes víme, že toto vymezení spočívalo v úsilí nějak se  identifikovat. Nejjasnějším odlišením od lidí ostatních skupin byl jazyk. Začali si všímat, že jazyk je významným prostředkem dorozumění mezi jedinci stejné skupiny. Možná v něm nacházeli jakousi symboliku. Vezmeme v potaz, že řeč, která měla sloužit jen k dorozumění, postupem času nabyla i moci „národnostní“.

Se vznikem prvních států se lidé začali vymezovat i svou kulturou, státní příslušností, ale převážně svým duchem. Neměli nejspíše možnost volby své příslušnosti a to trvá i v dnešních dobách. I když se to někomu z nás nelíbí, je třeba se zamyslet nad touto problematikou. Každý z nás totiž příslušnost k určitému národu chápe po svém. Jen zákonně je povinen uvést příslušnost správnou. Tuto moji teorii vztáhneme na naši krásnou Českou republiku. Jsme jistě hrdí na to, že jsme Češi – národ, který má za sebou bohatou historii. Mnoho významných osobností formovalo to, čím jsme dnes. Nebyla to mnohdy lehká doba, ale měla své podstatné kouzlo. Vyzní to trochu naivně, ale naše „češství“ se v nás utvářelo už od doby, kdy jsme se usídlili v naší vlasti. Měli jsme co dělat, abychom se ubránili nájezdům jiných kmenů, později jsme museli vzdorovat panovníkům a brát ohled na menšiny, které s námi sdílely naši krásnou matičku zemi.

Kde tedy potom nastala obava ztráty naší země? Kdy jsme chtěli pozvednout naše národní síly proti nepříteli? Kdy jsme měli potřebu začít mluvit v rodném jazyce, nepodléhat okolním vlivům? Bylo to snad v době Rakouského císařství, kdy jsme se snažili vymanit z jeho područí? Existovala zde touha uchovat náš malebný jazyk a zrovnoprávnit ho s němčinou. Byla to doba nejen našeho „znovuzrození“ a vzdoru vůči císařskému dvoru ve Vídni, ale převážně to bylo něco, co se probudilo včas v našich srdcích. Už jsme měli dost „komandování“ a nechtěli jsme být jen ti druzí. Věděli jsme nebo jsme si to zpočátku alespoň mysleli, že i my jsme výjimeční.

Začal se zde projevovat pojem vlastenectví, příslušnost k českému národu a začaly se zde projevovat snahy obrodit nejen naši řeč, ale vyzdvihnout i naši slavnou minulost. Začali jsme mít pocit, že my máme také právo na sebeurčení. Naší snahou bylo psát díla i noviny v rodném jazyce, vzdělávat se v něm a uvést na jevišti české hry. Byla tu snad možnost ukázat se, co je v nás? Zajisté, vedla nás dál, i když drobným překážkám jsme se nevyhnuli. Zdárně, i když to chtělo čas, jsme to vše překonali. Snažili jsme se najít a mnozí z nás se o to snaží i dnes. V době, kdy už je jasné, kam patříme. Jenže, jak jsem již zmínila na začátku, naše představa  se může lišit od představy, kterou nám určuje zákon.

>Je jasné, že zákonná příslušnost je z právního hlediska mnohem důležitější než ta, kterou si sami vytyčíme našimi přesvědčeními. Existuje zde snad i možnost volby. Volby, která nám umožňuje  zvolit si dle našeho uvážení, kam patříme. Dozajista je to nelehký úkol se kterým se v dnešní době potýká mnoho cizinců, kteří se musí vypořádat se změnou prostředí, s příslušným byrokratickým aparátem. Mnoho z nás si řekne, byla to jejich volba přijít do naší země. Dobrá, vezmeme to v potaz, ale musíme se zamyslet i nad tím, proč sem přišli? Určitě by bylo mnohdy lepší, než začneme někoho soudit, začít u sebe. Tito cizinci třeba museli emigrovat v důsledku malých pracovních příležitostí ve své zemi, v důsledku změn režimů a válečných událostí. Zkrátka ať to bylo z jakýchkoliv příčin, měli bychom jim spíše pomoci, a ne je soudit.

Proč zde uvádím tuto tezi, protože mnohdy se setkávám i ve vlastním okolí, s tím že mnoho lidí je odsuzuje, ale už si neuvědomí, že i oni mohli být na jejich místě. Nikdy nevíme, co se přihodí, a i my budeme muset opustit naši vlast, náš domov. Dnes se mnozí z nás loučí s domovem, když odjíždí na dovolené a i tam se odlišujeme svým „češstvím“ od ostatních obyvatel země. Těžká pro nás může být komunikace, ale vždy se s tím nějak popereme. Dovolenou si užíváme, ale vždy se rádi navracíme do své vlasti. Vlast je naším domovem, my jsme se tu narodili a žijeme jen pro ni. Myslím si, že kdybych se zeptala, kteréhokoliv Čecha  vždy pro něj „Česká země“ bude domovem, kde vyrůstal  a jazyk pro něj vždy bude něčím krásným, uměleckým vyjádřením krás „své“ země. I kdybychom byli Češi a žili v České republice, ale neuměli se vyjádřit v českém jazyce, byli bychom jistě ochuzeni.

Příslušnost k české vlasti nemusí nutně být tak jednoznačná. Existují zde přeci i lidé, kteří se v důsledku různých problémů např. válek, režimů, ale i z jistě krásnějších důvodů ocitli mimo svou vlast, žijí jinde, ale i tak se cítí být Čechy.  I když žijí na místech, kde si musí zvyknout na svou novou identitu, na nový život, neustále se snaží uchovat odkazy své kultury, jazyka pro budoucí generace. Právě i tyto generace budou v budoucnu stejně tíhnout ke svému „českému domovu“ , i když ho nikdy nepoznají a všechny informace o něm budou mít jen z vyprávění. Zkrátka naše české kořeny jsou v nás ať jsme, kde jsme. Z vlastní zkušenosti, ale vím, že i když žiji v Čechách, kde mám svůj domov, cítím i jaké si pouto s Oravou. Považuji ji za druhý domov, vždy když odjíždím je mi smutno a ráda se do tohoto kraje vracím. Ano, mám tu kořeny, i když ne přímé. Mám tam vzdálenější příbuzné a tento kraj mě učaroval svoji krásou. Nachází se v malebné přírodě a ožívá zde kultura tehdejších lidí. Vypadá, že v tomto kraji se zastavil čas. Lidé žijí sice velice těžkým životem. Ale možná jsou o něco šťastnější než my.

Z toho všeho plyne, ať jsme kde jsme, ať tíhneme i k jinému kraji, vždy naše vlastenectví bude v našich srdcích, jsme přeci Češi a náš domov je jen jeden, naše krásná česká vlast. Pocházíme z různých koutů této české země a když z ní odejdeme, vždy budeme ve svém srdci cítit, že my jsme pravoplatní vlastenci, kteří sní sice o dalekých krajích, možná v nich i žijí, ale naše kořeny jsou s námi spjaty, stejně jako byly spjaty s našimi prapředky, které si tuto zem vybrali za svou domovinu.

Redakce