Jak zacházet s nemrtvými aneb i mrtví chtějí žít

Johan Ajvide Lindqvist je švédský autor píšící hororově laděné novely a povídky. Bývalý komik a kouzelník se po světě proslavil svým prvním upírsky laděným románem Ať vejde ten pravý (Argo, 2010), který se dočkal i filmového zpracování. Uplynul rok a svět se mohl těšit z jeho dalšího románu Jak zacházet s nemrtvými.

Příběh nás zavádí přímo do hlavního města Švédska, Stockholmu, který není jenom sužován vysokými teplotami, ale také neposlušnosti elektrických zařízení odmítajících se vypnout. Obyvatelstvo samo posléze trpí bolestmi hlavy a nikdo netuší, co to všechno způsobuje. Najednou dojde k velkému výpadku elektrického proudu. Vypadá, že se vše vrátí do normálních kolejí. Ano, vypadá­… Než začnou ožívat do dvou měsíců zemřelí.

Do tohoto pozadí vkládá Lindqvist osudy 3 rodinných vztahů. Davida a jeho syna Magnuse. Elvy a její vnučky Flory, které mají mezi sebou generační propast, ale sdílejí schopnost jakési empatie. Mahlera, bývalého novináře, jenž zažívá se svou dcerou Annou velké nepochopení. Tyto osudy mají společné, že jim někdo „natrvalo“ odešel, ale přesto se jim vrátil. Davidovi umřela milovaná manželka Eva, která jako jediná z nemrtvých dokáže mluvit. Elvě se vrátil její manžel a Flořin dědeček. Mahlerovi zase ožil jeho milovaný vnuk Eliáš. Tyto rodiny se potýkají s nevšedními problémy spojené s jejich mrtvými a probuzenými láskami. Otázky, jak vysvětlit synovi stav matky, jak se postavit k návratu milovaného a již dávno ztraceného? To vše se stává ústředním tématem knihy, jejíž děj je utvořen proplétáním příběhů těchto rodin.

Lindqvist stejně jako Isaac Morion (Chutná těla, Argo, 2012) se dívají na problém oživlých mrtvých z jiné perspektivy, než ostatní zombie díla.  Staví do popředí vztah mezi člověkem a mrtvým z naprosto jiného úhlu, než by se od zombie hororů očekávalo. Možná bych měla v tomto bodě upozornit veškeré fanoušky zombie drásajících po lidském mase, že zde, až na pár scén, se ničeho podobného nedočkáte. Lidé před zombií neutíkají, ba naopak. Snaží se některé nemrtvé, jak jsou v díle nazýváni, vrátit zpátky k sobě, zpátky domů k rodině. Jeho originálnost spočívá v tom, že zombie neútočí na lidi, jsou spíše bezduché, utrápené bytosti, které hledají teplo svého dřívějšího domova.

Dílo je spíše než hororem psychologickou sondou do lidských duší. Jak samotný název napovídá, klade se otázka: Jak zacházet s nemrtvými? Jsou mrtví? Přemýšlí? Jsou to stále naší příbuzní? Lindqvist se v tomto díle nesnaží najít odpověď, jež dokonale čtenáři představí dialog mezi jedinci a dokonce mezi osobou samou. Cílem příběhu není člověka vyděsit, jak mnohdy horory dokážou. Ale ukázat, jak člověk, případně i vláda, dokáže reagovat na tak nečekané události.

Lindqvist je připodobňován k Stephenu Kingovi, možná jako mistr hororu ze severních končin, nikoliv však stylem. Na rozdíl od Kinga, jehož příběh se táhne a spád dostává až skoro od poloviny knihy, ale konce jsou grandiózní, Lindqvist v tomto díle rozjíždí dějovou linii hned ze začátku.  Příběh dobře psychologicky rozpracovává, ale na ukončení mu jaksi dochází dech a konec se tváří plytce.

Co se týče děje, byla spíše záměrem autora problematika vztahu mezi lidmi než nějaká akčnost. Což může působit nudným dojmem. Ovšem na tom nic nemění, že je to výborná kniha hodící se i pro ty, co hororům neholdují.

Jak zacházet s nemrtvými
Autor:Johan Ajvide Lindqvist
Nakladatelství:  Argo 2012
Přeložil: Jana Holá
Počet stran: 328

Kateřina Beerová