Návrat v čase – úryvek z druhého dílu Mystery ságy od Marie Margotky

Cestou domů jsem podél řeky zahlédla tuláka, měl tašku, která mi připadala, že se hýbe. Tulák nás neviděl, ale já zahlédla, jak tašku odhodil do řeky.

„Jacku, prosím, zastav! Mám nutkání zjistit, co to tam odhodil. Prosím, tak zastav!“

Nakonec zastavil a já od silnice zamířila směrem k řece… Taška se zastavila o větve stromů. Čím více jsem se blížila, tím divnější pocit jsem měla. Najednou jsem zaslechla slabounké zakňučení. Proboha, proletělo mi hlavou, on se zbavil štěňátka! Rozběhla jsem se a vlezla do studené vody, která mi sahala až po kolena.

Natáhla jsem se po tašce a rychle ji přitáhla k sobě. Když jsem ji otevřela, srdce se mi málem zastavilo. V tašce bylo malé, sotva několik hodin staré, štěňátko, fenka… Štěňátko bylo celé promočené a podchlazené, ale naštěstí žilo…

Sluníčko mě svými hřejivými paprsky probudilo, posadila jsem se na posteli a dívala se na spícího Jacka. Pak jsem vstala a šla do obýváku, kde mi včera položil krabici z práce.

Začala jsem vytahovat složky na stůl. Z jedné vypadl papírek. Zvedla jsem ho ze země, slova na papírku mi nedávala žádný smysl.

(Nevrátit se k létům minulým, měj rozum, věř, pochop, že máš pravdu, nezapomeň, se řídit svým svědomím. Drž ruku, kam kapka krve skanula, tam trní vyrostlo. Ty jsi ta, co zlo poznala a dítě porodila, ale ani teď nechceš věřit. Až potřísněné ruce krví budeš mít, pak kam skane kapka krve, tam vyroste keř růží.)

Co je to napsané?

Nepoznávám, že by to bylo moje písmo.  Otočila jsem lístek a tam bylo dopsané

(Život dáváš a smrtí trestáš, ti co hnáni žízní jsou, zahynou, v srdci začíná být studená tvá krev.)

Koukala jsem na lístek a opravdu jsem netušila, co ta slova znamenají. Zasunula jsem ho nazpět do velmi staré knihy, ze které vypadl. Kdo ví, kde jsem tu knihu vzala a proč ji mám.

Stále jsem žila ve světě, který byl pro mě cizí, nic jsem nepoznávala, zmatená ve svých myšlenkách, mém ponurém světě, kde jsem se snažila zapadnout a přizpůsobit se.

Uběhla dlouhá doba, a já si doposud na nic nevzpomněla. Můj život začal znovu, nevím, ale zdali jsem byla spokojená, měla jsem pocit, že mi něco chybí, něco, na co si nedokážu vzpomenout. Čím více se snažím si na cokoliv vzpomenout, tím víc jsem byla zklamaná.

Už jsem přestala doufat, že se mi paměť vrátí.

Jsou ale věci, na které jsem nezapomněla. Jako řídit auto a být stále schopná vést vyšetřování. Bohužel i ta stará, která jsem měla už rozdělaná, byla pro mě nová, ne ale všechna. Vzpomenout jsem si nemohla především na záhadná zmizení a úmrtí.

Proč si se mnou osud takto zahrává? Proč ještě nenadešel čas? Už je to rok, co moje mysl je zahalená tajemstvím a já si nejsem na nic schopna vzpomenout, až na pár nepodstatných věcí, které mi ale jsou stejně k ničemu.

Jak dlouho se snažím přijít na zápisky a popisky, které jsem si měla dělat. Proč jim teď nerozumím, a nedávají mi žádný smysl?  Jak dlouho ještě budu žít v této nevědomosti?

Zdroj obrázku: pixabay.com

Jana Mišúnová

"Nikdy nejsi moc starý na to, abys mohl začít znovu snít nebo se vydat za dalším cílem." C.S. Lewis