Přežijí ziny dobu internetovou?

Akademických publikací mapujících hudební ziny – tedy na koleni vytvářené časopisy – u nás zatím mnoho nevyšlo. A přitom je o čem psát. Samizdatová, protistátní či subkulturní publicistika se mezi námi vyskytuje už celé století a skutečný boom nastal v devadesátkách, kteroužto vlnu později pohřbil příchod internetu a vyhoření stávající aktivistické generace.

Tématu se doposud věnovala pouze kniha Anarchistická publicistika, ta ale – jak již název napovídá – nereflektuje ziny skinheadské či třeba metalové. A právě kniha Dělej něco! publikovaná v Gradě se pokouší o jakési zpřehlednění a teoretické uchopení. Autoři nicméně přiznávají: „Snažíme se představit přehledné dějiny českého a slovenského zinsterství, ale neklademe si za cíl vytvořit jakousi tištěnou encyklopedii zinů“.

S pomocí teorií aplikovaných na západě již v devadesátých letech přistupuje kolektiv autorů k tématu prostřednictvím kulturně-historického přístupu a všímá si při tom, že v českém prostředí se zmínky o zinech v akademické debatě objevovaly pouze v rámci studií o subkulturách či extremismu. Přitom studium zinů je mnohdy jediným klíčem k pochopení dobového subkulturního prostředí, ať již mluvíme o metalistech koncem osmdesátých let, krystalizaci českého anarchismu na začátku devadesátek či názorových proudech mezi straight edge hardcoristy.

Třeba v olomoucké Sračce (1989 – 1990) „vyvolávali diskuse o anarchismu, vztahu ke skinheadům apod.“ a „uveřejnili i několik kritických textů týkajících se komercionalizace punku“, čímž autoři jakoby předběhli dobu, protože podobná témata pak provázela téměř celá devadesátá léta. Mezi skinheadskými ziny se naopak objevovalo téma vzájemného vymezení, a to v rámci levicových, apolitických, kališnických či neonacistických skinheadů.

Přestože autoři knížky evidentně působí v akademické sféře a subkulturám se věnují z pozice badatelů, je evidentní, že jsou sami její součástí. V úvodu se přiznávají k autorství webu ziny.info, kde kolektiv nadšenců buduje databázi zinů velmi širokého záběru. V závěru knihy formulují možná až odvážné teze. Třeba tvrzením, že „tím, že se zinsteři zaměřovali na žánrově nebo politicky a společensky marginalizovaná a mnohdy kontroverzní témata, pomáhali otevírat debatu o společenských fenoménech, které se často později staly tématy nejen mediálního mainstreamu, ale dokonce i globální politiky.“

Je otázkou, jakou budoucnost mají ziny v 21. století. Do karet jim totiž nehraje ani doba sociálních sítí, ani fakt, že většinu subkultur už dokázal establishment pohltit a vytvořit z nich součást sebe sama.

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)