Šepot kolibříka

Správně cynická a sarkastická Terka Polivchuk Poslušná mi právě dokázala, že je nejen skvělou recenzentkou, kterou sleduji na sociálních sítích pod přezdívkou @terr_books, ale i neotřelou autorkou povídek a románů s jedinečným umem vyprávět příběhy plné smutku a bolesti nesmírně čtivou formou.

Přiznávám, že u mne bylo čtení jejího nejnovějšího románu „Šepot kolibříka“ doprovázeno bouřivým gejzírem všemožných emocí. Nejhorší byla ta beznaděj a nemožnost jakkoli hlavní hrdince přes stránky podat pomocnou ruku. Bylo to místy až nervy drásající.

Rozhodně kvituji úvodní upozornění potencionálním čtenářům. Toho násilí, sexuálního zneužívání, ponižování a dalších citlivých témat zde bylo opravdu přehršel a někdy bylo dost náročné se jimi prokousat i pro mne, která je z válečných knih zvyklá na mnohé zrůdné šílenosti.

Znáte to, když máte v okolí někoho, komu se smůla lepí doslova na paty. Prostě na co sáhne, to zkazí, k čemu se přiblíží, to se hroutí. Hlavní hrdinka tohoto příběhu měla neuvěřitelný pech. Nejprve tragická ztráta rodičů, pak špatný výběr partnera, který ji přivedl rovnou do bezedné propasti. S tím okusila, co znamená být psychicky i fyzicky týranou ženou, bez možnosti jakkoli tomu zabránit, jakkoli se situaci bránit. Jak lehce se ostatním řekne, že má ženská vždycky na výběr od násilníka odejít. Někdy to tak jednoduché ale není.

Po děsivých událostech z dalekosáhlými důsledky pro její budoucí život se ocitá na nemocničním lůžku. Ze začátku si přeje umřít, prostě všechno vzdát. Postupně se tento stav mysli mění a velkou zásluhu na tom má sympatický fyzioterapeut Lukáš. Ten jí vlévá novou sílu do žil a dokazuje, že i lidé s postižením mohou žít plnohodnotným životem. Lukáš představuje tu pověstnou jiskřičku naděje, světlo na konci tunelu.

„Někdy stačí prožít bídu, aby člověk dokázal ocenit to, co by jindy bral automaticky.“
– citace z knihy, str. 76 –

Věřím, že téměř u každého vnímavého čtenáře musí kniha zanechat hluboké následky ve smyslu uvědomění si, co vše v životě bereme jako samozřejmost a jak lehce můžeme o všechnu tu přirozenost přijít doslova lusknutím prstu. Kam může vést lidská bezcitnost, ale i pouhý nezájem o dění okolo sebe. Myslím, že se touto knihou Terezce povedlo vpálit ťafku každému, kdo si neustále stěžuje, ač vlastně nemá na co.

Sama mám zkušenost, že mlčí většinou ti, kteří za s sebou mají nějakou nepěknou, krutou, či bolestnou zkušenost. Ať už je jakákoli. Někdo nechce otevírat staré rány, druhý pociťuje stud a třetí chce prostě jen zapomenout a začít znovu…

Knihu v roce 2026 vydalo nakladatelství Cosmopolis.

Za poskytnutí recentního výtisku děkuji Grada.cz.

Denisa Šimíčková