Svoboda slova v éře dezinformací: Nutnost, nebo zbytečný luxus?

Co je to vlastně dezinformace? Jiří Táborský ve své knize V síti (dez) informací sice zmiňuje nejkřiklavější případy kremelské (sestřelení letadla MH17) či nacionalistické (Karel Schwarzenberg jako nacista) propagandy, ale sám připouští, že metody manipulace existujív řadě odstínů. A dělící čáru mezi pravdou, názorem, lží či dezinformací lze nakreslit jen velmi obtížně.

Uveďme jako příklad tvrzení „Podmínkou demokracie je volný trh“, která se mj. nachází v učebnici dějepisu s doložkou MŠMT. Jakou demokracii máme na mysli? Liberální, participativní? Jak tomuto tvrzení odpovídá třeba situace ve skandinávských zemích, kde je volný trh výrazně regulován státem? Znamená to, že jsou nedemokratické? Existují ale i emocionálně zabarvenější příklady. Třeba tvrzení „Izrael se dopouští státního terorismu“ může být některými silně prozápadními politickými komentátory vnímáno jako typická dezinformace, jejímž cílem je podpora antisemitismu, zatímco striktní obhájce lidských práv, který se drží standardního výkladu mezinárodního práva, bude tvrdit opak.

Dezinformační weby si tyto rozpory uvědomují a zpravidla svou propagandu postaví na pravdivém základě, kterou ovšem zasazují do absurdního kontextu. Jako příklad uveďme třeba zprávy o neonacismu na Ukrajině. Pravdivým základem je informace o existenci organizovaného neonacistického hnutí, dezinformací pak tvrzení, že toto hnutí ovládá celý politický establishment.

Řešení, která jsou zatím na stole, ovšem nebývají úplně šťastná. Zákon o dezinformacích, který v současnosti připravuje ministerstvo vnitra, je zjevně dvojsečná zbraň. Co je dobro a zlo totiž určuje ten, kdo je právě u moci. A posvětit si tento patent zákonem je krajně nezodpovědné, protože takový krok předpokládá, že se k moci nikdy nedostanou ti, proti nimž je zákon určen. Realita je ovšem taková, že dezinformační aktivista se může stát i prezidentem USA, jak se to stalo v případě Donalda Trumpa.

Ostatně dobrým příkladem subjektivně uvažující autority, která stanovuje, co je to dezinformace, je už samotná kniha Jiřího Táborského. Autor vysvětluje, že i západní státy dělají (a musí dělat) svou vlastní propagandu, pojmově to však zarámují jako „strategickou komunikaci“. Podle knihy i NATO rozlišuje mezi bílou, šedou a černou strategickou komunikací, přičemž ta poslední z nich je svou formou v podstatě totožná s působením dezinformačních webů.

Jednou z forem bílo-šedé strategické komunikace je očividně i kniha V síti dezinformací. Jako příklady dezinformačních útoků uvádí výhradně kauzy spojené s Ruskem, přitom pro plastičtější vysvětlení této problematiky by bylo třeba zmínit i dezinformace spojené např. se zahájením invaze do Iráku či fake news, které ovlivnily Válku v Zálivu. Bez tohoto plastického vykreslení kniha říká, že dezinformace jsou doménou výhradně autoritářských, nikoli demokratických režimů. Autor, ač sám zkušený novinář znalý novinářských standardů, v knize navíc často stereotypizuje.

Odpůrce očkování proti koronaviru je v knize vykreslován jako hlupák, přestože právě vládní očkovací kampaň se v době pandemie nesla ve znamení velmi nešťastné strategické komunikace. Taktika vyděsit antivaxery k smrti (třeba pomocí argumentů kontroverzního biologa Jaroslava Flegra) vedla spíše k opačnému efektu, zejména ve chvíli, kdy se křivky o předpokládané úmrtnosti ukázaly jako značně nadsazené. Došlo tak k zajímavému jevu, kdy původně dobře myšlená strategická komunikace vlády vedla ke skepsi těch, kteří již měli první dávku vakcíny. Podobný příklad uvádí Táborský i ve své knize, kdy zmiňuje tehdejší vládu ODS, která v době těžké ekonomické recese ordinovala bezhlavou politiku škrtů a vnucovala společnosti kontroverzní důchodovou reformu.

Táborský ve své knize coby metodu boje proti dezinformacím správně doporučuje investovat do vzdělávání a učit lidi rozlišovat nejrůznější manipulativní techniky. Sluší se dodat, že to vše musí být doprovázeno svobodou slova, protože umlčení dezinformátorů z nich v očích některých bude dělat mučedníky. Přitom často bývá sporné, zda šlo o dezinformaci, či nikoliv ovšem zvláště na sociálních sítích pak dochází k blokaci na základě vyhodnocení ze strany chybujícího algoritmu.

Přitom problém je úplně jinde. Je to zejména společenská nerovnost, která je největší živnou půdou dezinformačního šílenství. Pokud je agenda setting v rukou úzké skupiny vlastníků (Andrej Babiš, Zdeněk Bakala), rozšiřuje se prostor pro opomíjená témata, která pak ale mnohdy artikulují nikoli poctiví nezávislí novináři (protože na svou práci zpravidla nemají finanční zdroje), ale trollové, kteří pracují v něčím zájmu. Zákaz obskurního magazínu Protiproud pak může v očích některých tváří v tvář největším deníkům vlastněným Andrejem Babišem působit jako snaha establishmentu vyrovnat se s nepohodlným disentem. Mocenská asymetrie mezi dominujícími médii a weby, které formulují nepohodlná témata, může vzbuzovat sympatie části veřejnosti a represe proti nim pak zbytečně kriminalizuje i projekty, které mohou legitimně kritizovat chování elit.

Ano, svoboda slova v éře dezinformací znamená mnohdy nekonečné debaty, kde fakta mnohdy téměř nehrají roli. Znamená i ovlivnění veřejného mínění a výsledků voleb jinak, než bychom si přáli. Znamená potenciální riziko, že radikalizovaní jedinci sáhnou pod vlivem dezinformací k násilným pokusům o řešení. Ale stále má hodnotu sama o sobě, chceme-li společnost nazývat svobodnou.

Jiří Táborský, V síti (dez)informací. 2019. Praha: Grada, 2019, 224 s.

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)