No a já

„Možná už žádné jindy nebude. Možná máme v životě každý jen jedinou šanci, a když ji propásneme, máme smůlu, už se nenaskytne.“
– citace z knihy, str. 52 –

Nadprůměrně inteligentní třináctiletá Lou mezi své vrstevníky totálně nezapadá. Nejen svou chytrostí, ale i výškou. Rodiče se jí nijak zvlášť nevěnují, řeší vlastní problémy. Matka zůstává psychicky narušena po ztrátě druhého dítěte, otec tvrdě pracuje, avšak o rodinu – manželku i dceru – se stará, jak nejlépe dokáže. Lou tak tráví většinu času sama, bloumá v myšlenkách i po ulicích, kde jednoho dne natrefí na osmnáctiletou bezdomovkyni jménem No. Začíná se rozvíjet krásný příběh přátelství, obětavosti, empatie, jenž se přetaví až do nežádoucí posedlosti.

U mladé dívenky dochází v relativně krátkém období k několika významným životním zlomům, jež by často ani dospělý jedinec neměl sílu zvládnout. Lou je však jedinečná a nesmírně statečná, empatická a citlivá bytost. Uvědomí si svou dětskou naivitu, když si myslela, že pokud se chce, jde všechno. Dojde k trpkému poznání, že s některými skutečnostmi se v našich životech prostě musíme smířit, přestat je řešit a obrnit se vůči okolnímu světu, který není bílý, ani černý, a už vůbec není růžový. Sny a realita jsou dva paralelní světy, které se jen málo kdy střetávají.

„Život není nic jiného než střídání klidu a zmatku, které se neřídí vůbec žádnými pravidly.“
– citace z knihy, str. 138 –

Lou dochází k uvědomění, že ne každému lze pomoci, ačkoliv bychom se pro něj byli ochotni rozkrájet. Někdy je nutné přijímat to negativní a nepěkné jednoduše tak, jak to je a těšit se z těch mnoha každodenních maličkostí, které se nám stávají. Protože nejsou samozřejmostí, jak jsme mylně přesvědčeni. Zároveň je nutné zachovat si důstojnost a dobrý úsudek a pomáhat až potud, kde to jde, kde je to ještě přijímáno, a nikoli vynucováno. Každopádně přijít k tomuto poznání v tak nízkém věku je vážně šílené, avšak o to působivější, že je celkový chmurný pohled na svět založen na vlastních autorčiných prožitcích z dětství a dospívání.

„Dřív jsem věřila, že zlo spočívá v křiku, ranách, válce a krvi. Teď vím, že zlo je taky v tichu, že je často na první pohled neviditelné.“
– citace z knihy, str. 151 –

Přiznám se, že často přemýšlím, co se za jednotlivými lidmi, co žijí na ulici a pravidelně je potkávám, skrývá. Co asi dřív dělali, jestli někde mají rodinu, jak se na ulici dostali. Ale nikdy jsem nenašla odvahu za někým přijít a povídat si s ním. Většinou mě odrazuje špína a alkoholový odér. Na druhou stranu, nějak tu zimu a strasti zahnat musí…

Za tento román získala francouzská autorka Delphine de Vigan ocenění Prix des Libraires a byla rovněž nominována na prestižní cenu Prix Goncourt. Knize se dostalo i filmové adaptace.

Působivé čtení, které oslovi nejen mládež, pro které je kniha primárně určena.

U nás knihu vydalo nakladatelství Odeon v edici Světová knihovna jako 114. svazek v roce 2011 a 2021.

Denisa Šimíčková