Voda pro slony

Je to již řadu let, co jsem v televizi zhlédla film „Voda pro slony“, později se promítal také pod názvem „Vlak do neznáma“, a já u něj bulela jako malé děcko. V hlavních rolích se objevili Reese Witherspoon a Robert Pattinson. Nezapomenutelný byl pak Christoph Waltz v roli bezcitného tyrana a sebestředného manipulátora Alberta. Tehdy jsem netušila, že byl film natočen na základě románové předlohy. Až nyní, když na konci roku 2024 nakladatelství Jota vydalo román kanadské spisovatelky Sary Gruen v novém kabátku, jsem si toto zjištění napravila a nemohla si jej nechat ujít. Většinou platí, že filmová adaptace je vždy tou slabší oproti románové verzi, ale v tomto případě filmaři i herci odvedli naprosto mimořádnou práci.

Jde o romantický příběh probíhající na pozadí hospodářské krize, která ve 30. letech poznamenala snad každého podnikatele v Americe. Principál cirkusu Benzini si však umí najít cestičky, jak na krizi sprostě vydělávat. Se svým cirkusem objíždí celou Ameriku, město za městem v nákladním vlaku. Ocitáme se v době, kdy cirkusové atrakce nepředstavovaly jen kaskadérské kousky či ukázky výcviku divokých šelem. V zákulisí si mohli chlapi prostopášně zadovádět s lehkými děvami, výjimkou nebyly ani nejrůznější lidské zvláštnůstky a je nám nejspíš jasné, jak se tehdy zacházelo s nebohými zvířaty.

Právě týrání zvířat je jedním z ústředních témat románu, jež ve mně vyvolává nesmiřitelnou agresi vůči tomu, kdo je schopen němé tváři vědomě ubližovat. Druhým tématem je majetnická otázka ve vztahu manželského páru, kdy si manžel může k ženě dovolit téměř vše, fyzické či psychické násilí nevyjímaje. Společnost to tiše toleruje. Zde je hrubiánem a samolibým surovcem vyobrazen muž krásné krasojezdkyně Marleny – Albert, jehož můžeme považovat za zářný příklad schizofrenního maniaka – z milého gentlemana se ve vteřině mění na nelítostného a krutého masochistu. Právě z jeho spárů se snaží hlavní mužská postava, student veterinární medicíny Jacob, vymanit nejen křehkou Marlenu, ale i nebohá, trpící zvířata.

Posledním, neméně důležitým tématem, na nějž román poukazuje, je nemohoucnost ve stáří a někdy doslova nedůstojné zacházení se seniory v domovech důchodců, kde se personál k člověku chová opět jako k dítěti, i přes to, že dotyčnému hlava stále slouží, jen tělo přestává spolupracovat. Právě z tohoto místa nám třiadevadesátiletý Jacob zpětně vypráví příběh svého velmi bohatého života.

„Věk je odporný zloděj. Právě když začínáte mít trochu pojem o životě, podrazí vám nohy a ohne hřbet. Zaplaví vás bolestí a mate vám hlavu.“ – citace z knihy, str. 27 –

Nové vydání románu je doplněno o dobové fotografie amerických cirkusů, které autorka získala z archívu muzea Světa cirkusu v Baraboo ve Wisconsinu.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota.

Denisa Šimíčková