Tachles, Lustig

„Máš-li se rozhodnout mezi lepším, i když na tom proděláš, a horším, co ti přinese prospěch, rozhodni se správně. O tom píšu ve svých knihách.“ – Arnošt Lustig –

Arnošt Lustig. Jméno, které v sobě ukrývá všechnu bolest odporných činů páchaných nacisty za druhé světové války. Muž, jež pro mne zůstává obrovskou inspirací, protože, ač i přesto, čím si prošel, co přežil, si zachoval nadhled a svým vlastním humorem bavil lidi kolem sebe. Byl vždy veselý a usměvavý. Nikdy nezlořečil, nemyslel černě nebo nenávistně. Svým věčným úsměvem uměl doslova pohladit po duši. Už jen fakt, že se o něm autor zmiňuje jako o Arnoštkovi, mluví za vše!

Lustigovy knihy mám velice ráda. Jejich hodnota je vysoká právě proto, že do nich projektuje vlastní příšerné zážitky z válečných let. Ovšem četba to není rozhodně jednoduchá. Čtenář se musí na popisované opravdu plně soustředit, protože myšlenky jsou často schované mezi řádky.

Kniha rozhovorů s Arnoštem Lustigem „Tachles, Lustig“ vychází ve svém novém, již čtvrtém vydání, a právě toto vydání je speciálně určené ke stému výročí, jež uplynulo od jeho narození.

Rozhovor byl veden v období května až července roku 2010, tedy půl roku před jeho smrtí v únoru 2011 a Lustig v něm bilancuje nad životem. Vzpomíná na dětství a dospívání v pražské Libni a počátky antisemitismu, které se začaly do české společnosti propisovat. Připomíná si dobu strávenou v Terezíně, na níž navazuje transportem do Osvětimi a později Buchenwaldu. Dobu v lágrech vnímal jen v těch neprimitivnějších obrysech: hlad, chleba, zima, šaty, boty. Přiznám se, že mi slzy tekly po tváři, když hovořil o posledních chvílích s tatínkem i příšerných vzpomínkách na to, když v Osvětimi uviděl svou maminku.

Lustig byl známým bonviánem a milovníkem žen. Líbilo se mi jeho nadšení, když si po válce mohl doplnit vzdělání. O emigraci do Ameriky a výuce na tamní vysoké škole nemluví sice mluví hezky, ale vždy zdůrazňoval svou lásku k Praze, do které se po exilu radostně vrátil.

Lustig začal psát vlastně z donucení. Když totiž o svých zážitcích po válce vyprávěl, zjistil, že si o něm lidé myslí, že přišel o rozum, že je pošetilec, že to, co říká, není pravda.

Popisoval se jako člověk, který spíše hledá bezstarostnost, lehkomyslnost a mírnost. Díky své povaze nebyl schopen cítit nenávist. Němce nikdy neobviňoval kolektivně, sám se přesvědčil, že, ač většina byla špatná, nikdy nebyli všichni vrahové a sadisté.

Je mi velmi sympatické, a cením si toho, že se nesnaží vymlouvat z faulů, kterých se v životě dopustil a kterých později litoval. O svých selháních i rozčarování ze sebe samého mluví velice otevřeně.

Krásně mluví o literatuře, filmu a samotném psaní, které pro něj bylo potěchou. Konečně jsem se dozvěděla, proč své romány tak rád předělával, doplňoval a přepisoval.

„Pokud chceš být pravdivý, musíš si vymýšlet nebo spíš domýšlet. V tom je paradox literatury. Přesný popis skutečnosti je v literatuře, v románu, nepřesvědčivý. Pravda v románu je jiná než pravda v literatuře faktu.“
– citace z knihy, str. 80 –

Jak se díval na lásku, nevěru, morálku a mravnost? Proč ho fascinovala psychologie masových vrahů a přál si proniknout do jejich myšlenkového světa? Udržel si víru v Boha i po osvětimském pekle? Souhlasím s jeho tvrzením, že víra je nic, pokud se člověk nechová mravně. „Nikoho nepodceňuj a nikoho nepřeceňuj.“ To je přísloví, jež Arnoštovi předal jeho otec a sama si jej opakuji jako mantru.

 „Skromnost ti vždycky pomůže víc než sebestřednost.“
– citace z knihy, str. 43 –

Anekdota v epilogu mi vykouzlila úsměv na rtech. Dokazuje, nakolik byl Arnoštek citlivým, slušným a veselým člověkem.

Lustig byl, stále je a dlooooouho bude nesmírně inspirativní osobností. I poté, co trpěl bolestmi při léčbě rakoviny tvrdíval, že je život hezký. V životě ho nejvíce dojímalo dobro a šťastné konce…

„Bylo by příjemné, kdyby si lidi třeba za dvacet let po mé smrti řekli, to byl fajn chlap, držel slovo, nikoho nepodrazil. Byl bych rád, kdyby po mně zůstala pověst slušného člověka. To by mi úplně stačilo.“
– citace z knihy, str. 189 –

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Grada.cz.

Denisa Šimíčková