Litevci u moře Laptěvů

„Kdo se shrbí před nepřítelem, i když má na své straně pravdu a spravedlnost, je ubohý a opovrženíhodný.“
– citace z knihy, str. 117 –

Zatímco nad střední Evropou se stahují mračna pod nátlakem nacistů, Pobaltské státy zasáhly rozsáhlé deportace po jejich násilném připojení k Sovětskému svazu. Masové deportace se týkaly přibližně 18 tisíců Litevců – mužů, žen i dětí. Ti byli převezeni do odlehlých částí Sibiře, a to bez odpovědí na jak dlouho, kam vlastně a hlavně proč! Jednalo se zejména o intelektuály, představitelé veřejného života, pedagogy, vědce, odborníky, kteří byli společně se svými rodinami vnímáni jako potenciální hrozba pro nově nastupující režim. Bez soudu nad nimi byl vyřčen rozsudek – doživotní vyhoštění do ničivé arktické zimy. První vlna masových transportů proběhla v noci ze 13. na 14. srpna 1941, druhá pak v březnu 1949. Celkem bylo odvlečeno téměř 100 tisíc lidí. Z Litvy, odkud pochází naše hrdinka, pak 30 tisíc.

Dalia Grinkevičiūtė byla spolu se svým starším bratrem a rodiči zatčena příslušníky NKVD teprve ve svých čtrnácti letech. Strávila na Sibiři celkem šest dlouhých let. Otce od zbytku rodiny oddělili již na počátku strastiplné cesty, jež trvala měsíce. Všichni muži byli vesměs posíláni do likvidačních táborů v Krasnojarsku a na Severním Uralu.

Ženy a děti jsou parníkem po vlnách řeky Lena dopraveni až do Trofimovsku v Jakutsku, daleko za polární kruh. Přivítá je zde silný vítr, neúrodný holý břeh, žádná vegetace, všude dokola jen nekonečná ledová tundra. Nikde v dohledu není ani žádné obydlí, to si museli postavit sami. Čeká je těžko představitelná tvrdá práce, ostrá bolest v útrobách z věčného hladu, bolest z umrznutých končetin, tuhá polární zima, strašlivé sněhové bouře, v jarních měsících jim naopak hrozily povodně díky tajícímu ledu. A to nemluvíme o neexistenci hygieny a chorobách, které pro postiženého většinou znamenaly jistou smrt.

„Každý den, každá hodina je pro nás vyčerpávajícím bojem se smrtí, se strašlivými ledovými drápy severu, kde ledovce a sníh křičí na každém kroku: zemři, zmizni, zahyň, staň se naší kořistí!“
– citace z knihy, str. 87 –

Čtenáře čeká nejotřesnější autentické svědectví bezprostředních osobních zkušeností v sibiřském vyhnanství. Slouží jako svědectví cíleného úsilí Sovětského režimu zničit národní identity a obyvatelstvo zastrašit. Svědectví o brutalitě totalitních režimů, ale i o až neuvěřitelné odolnosti lidského ducha.

Další kroky Dalie a matky míří do Bobrovsku, kde zpracovávají ryby, následně do uhelných dolů v Kangalasu. Dalii a matce se podaří z tohoto pekla ilegálně uprchnout letadlem zpět do Litvy. Nerozepisuje se však, jak se jim to podařilo, a zrovna to by mě opravdu moc zajímalo. Jelikož je na ně vydán zatykač, musí se v Litvě všemožně ukrývat. Volné chvíle využívá Dalia k psaní zážitků z deportace, které ukládala do zavařovacích sklenic. Před svým opětovným zatčením naštěstí tyto zápisky zakopala pod zem. Dnes jsou uchovány v Národním muzeu ve Vilniusu. Není bez zajímavosti, že se tyto paměti staly podkladem americko-litevské spisovatelky Ruty Sepetys pro román „V šedých tónech“.

Po smrti matky je v roce 1950 komunisty internována v pracovním táboře Unžlag, aby se po čase ocitla zase v Jakutsku. Od roku 1956 je jí umožněno vrátit se do rodné země a studovat medicínu. Následně tvrdě pracovala jako lékařka, a to až do doby, než jí to úřady zakázaly. Právě v té době vznikl tento rukopis nesoucí název „Litevci u moře Laptěvů“, jež se naštěstí dostal do rukou ruských disidentů, čímž mohly paměti spatřit světlo světa.

Cíl měla strana jediný – Dalii za každou cenu zdiskreditovat, pošpinit její pověst, zničit ji, dohnat k šílenství a izolovat od společnosti.

„Nikdy neprodávejte své svědomí…“
– citace z knihy, str. 226 –

Neváhala bych ani minutku a knihu bych zařadila na seznam povinné literatury středních škol!

Za poskytnutí recentního výtisku děkuji nakladatelství Argo.

Denisa Šimíčková