Jen čtyři měsíce

„Vždy je s kým vést dialog a pěstovat naději, i v nejtěžších chvílích, i v časech nejhlubší beznaděje.“
– citace z knihy, str. 11 –

Syn Pavla Fischla se rozhodl publikovat vzpomínky svého otce, rodáka z Československa, které sepsal krátce poté, co skončila jeho nejhorší noční můra. Na vydání publikace „Jen čtyři měsíce“ se podílelo nakladatelství Argo spolu s Ústavem pro studium totalitních režimů, Památníkem Terezín a Institutem Terezínské iniciativy.

V této autobiografické novele Pavel Fischl popisuje každodenní ďábelskou realitu v Osvětimi. Ač jsou popisy drastické a plné fyzického i psychického násilí, čtenář vnímá i jisté záchvěvy naděje a dobra, která se mezi partou chlapů okolo Pavla utváří. Ti při sobě stáli v časech nejtěžších. Přátelé na život i na smrt, kdy k smrti měli blíž než kdokoli jiný. Uprostřed beznaděje sledujeme chlapy, co neztrácejí víru v dobro a naději v lepší budoucnost. Bok po boku se drží nad vodou, neztrácí dokonce ani příslovečný humor, něco, co bychom na takovém místě hledali jako to poslední. Když už jeden nemůže, ostatní ho nenechají na holičkách. Právě tomuto pevnému kamarádskému poutu Pavel vděčí za život, protože bez pomoci svých kamarádů by v závěru války nepřežil pochod smrti…

„K poznání je třeba prožít bolest a utrpení, až ke dřeni vlastních kostí, až k samotnému středu své duše.“
– citace z knihy, str. 80 –

K zamyšlení zůstává Fischlovo přesvědčení necítit k nacistům hněv, nenávist, či potřebu se mstít. Jediné, co zdůrazňuje, je zoufalství a nesmírná lítost, že k něčemu takovému může v civilizované společnosti vůbec dojít, že se jeden člověk k druhému chová hůře než ke zvířeti.

Text je doprovázen děsivými, ale tolik vypovídajícími ilustracemi Zvi Tolkovskeho.

„Je lepší žít s nadějí, třebas je lichá, než bez naděje.“
– citace z knihy, str. 89 –

V závěru knihy nalezneme fotografie Pavla Fischla a krátké seznámení s jeho životem před a po válce. Přiznám se, že jsem byla již dříve seznámena s tvorbou jeho bratra Viktora Fischla, jeho dílo „Dvorní šašci“ mne zasáhlo kdysi dávno, ještě na střední škole. Měla jsem za to, že sám prošel koncentračním táborem, ale zrovna Viktorovi se podařilo před začátkem války uniknout do Anglie, kde pak působil pro československou exilovou vládu.

Pavlovi se podařilo před komunistickým převratem uprchnout pod falešnou identitou Gabriel Dagan do Izraele, kde se později věnoval vystudovanému oboru – psychologii, ale byl také uznávaným autorem divadelních her, které navíc režíroval, či si v nich zahrál i nemalé role.

V samém závěru povídání mě udivila fakta o (ne)přijetí přeživších holocaustu v Izraeli! Doslova jsem valila oči, že tam přeživšími opovrhovali! S tímto jsem se ještě v knihách nesetkala.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Argo.

Denisa Šimíčková