Četba detektivek se brzy stává závislostí

Detektivní román a detektivní povídka, lidově detektivka, je jeden znejpopulárnějších žánrů zábavné literatury. Za první detektivní prózu v historii bývá považována povídka Edgara Allana Poea, Vraždy v ulici Morgue z roku 1841.

Detektivky mají zápletku založenou na zločinu, nejčastěji vraždě, po jehož pachateli, detailech způsobu provedení nebo motivu pátrá detektiv – může jím být jak profesionál, policista nebo i soukromý detektiv, tak osoba se zcela jiným zaměstnáním. Autor musí postupovat logicky, aby čtenář mohl sledovat postup dedukce ze stop. Velmi časté je, že postava téhož detektiva vystupuje opakovaně v řadě děl téhož autora a tím vzniká knižní série. Detektivní příběhy bývají často předlohou pro natočení filmu nebo seriálu.

Autorů, co píší detektivky, je opravdu mnoho. Uvedu aspoň ty nejznámější, jako je například Arthur Conan Doyle, který napsal Kánon Sherlocka Holmese, jehož součástí je jedno z jeho nejznámějších děl, Pes baskervillský. Jako další je Agatha Christie a jejích Deset malých černoušků. Poslední mnou vybraný představitel tohoto žánru je Dick Francis, který se soustředí hlavně na zločin kolem dostihového sportu a jako příklad z jeho tvorby uvedu knihu Pole pro třináct.

 Severské detektivky

V dnešní době jsou velmi oblíbené severské detektivky, které se od klasických detektivek liší. Severské detektivky bývají psány jako psychologický thriller, občas bývá vina místo na vraha svedena na celou společnost – za zločin může její selhání, více se klade důraz na propracovanost postav, kdy hlavní hrdina řeší i problémy v osobní rovině a ne jen vyšetřování případu, ale co je hlavním a tím nejdůležitějším rozdílem oproti klasické detektivce, je drsné severské prostředí, kde se děj odehrává a brutalita činů, v knize jsou popsané hrůzné činy do posledního detailu a samozřejmě u toho nesmí chybět spousty krve.

Severské detektivky zažily svůj rozmach až díky Stiegu Larssonovi a jeho trilogii Milénium (Muži, kteří nenávidí ženy, Dívka, která si hrála s ohněm a Dívka, která kopla do vosího hnízda). Tyto tři knihy, které jsou označovány jako společenské kriminální thrillery, se dočkávají obrovského mezinárodního úspěchu. V roce 2008 je Larsson dokonce druhým nejprodávanějším autorem světa. Další známý příklad tohoto žánru je Jo Nesbo a jeho volná série krimirománů o vyšetřovateli Harry Holeovi (Sněhulák, Červenka). Poslední mnou vybraný známý autor severských detektivek je Lars Kepler, který napsal knihy jako například Svědkyně ohně, Hypnotizér a Písečný muž.

Samozřejmě je i spousta dalších známých a úspěšných detektivek, jako jsou například britská detektivka Denise Mina – Konec vosí sezóny nebo španělská detektivka, která do příběhu zapojila místní folklor Dolores Redondo – Neviditelný strážce.

Ale ať už čtete jakékoliv detektivky, čtete je hlavně proto, že chcete u čtení něco dělat. Detektivka není žádné oddechové čtení, ale naopak Vás nutí přemýšlet, snažíte se být před detektivem napřed a uhodnout dřív než on, kdo je „zloduch“. Dále se snažíte předvídat dopředu, co „zloduch“ provede. Já osobně se detektivkám ještě tak dlouho nevěnuji, ale zamilovala sem si je během chvilky. Přitom dřív jsem nad babiččinými knihami „ohrnovala nos“. Dnešní detektivky jsou už modernější a každému, kdo detektivky nečte, doporučuji, zkusmo si jednu přečíst, možná budete příjemně překvapeni…

Kateřina Müllerová