Nadělení: příběhy kluka ze zámku

aneb jak se z života na zámku nestane pohádka… ale něco mnohem opravdovějšího

Znáte ty knížky, kde všechno je zalité sluncem, vzpomínky jsou jemně rozostřené a i ty horší momenty mají nádech nostalgického filtru, který říká: „Bylo to vlastně hezké.“

A pak je tu autobiografie od Daniela Krejčíka Nadělení.

Kniha, která si ten filtr prostě sundá. Položí ho stranou. A řekne: takhle to bylo. Se vším všudy. Bez příkras. Bez snahy zalíbit se. Bez snahy být „hezká“.

A přesně tím vás dostane.

Zámek, který není pohádka

Ano, bydlet na zámku zní jako začátek příběhu, který by Disney okamžitě koupil a přetavil do animovaného hitu. Jenže realita je – překvapivě – jiná.

Zámek v Nadělení není kulisa pro prince a plesy. Je to prostor. Studený, někdy prázdný, někdy až tíživý. Místo, které formuje, ale zároveň i izoluje.

A právě tenhle kontrast mezi očekáváním („zámek = pohádka“) a realitou („zámek = život“) je jedním z nejsilnějších motivů celé knihy.

Daniel Krejčík nepíše o životě na zámku jako o idylickém období. Píše o něm jako o procesu. O hledání. O přežívání. O snaze zapadnout do světa, který není vždycky přívětivý. O Matesovi, o lásce. O Emě.

Čtenář ví, že pohádka o zámku, o Emě ani o Matesovi nedopadla.

Je to autobiografie plné drobných i větších střetů, radostí a starostí. Se sebou samým. S okolím. S tím, co se od vás očekává.

A přitom to není depresivní čtení. Není to temná zpověď. Je to spíš upřímný, místy až odzbrojující pohled na to, jak se rodí identita.

Bez patosu.
Bez velkých gest.

Jazyk, který působí jako mluvené slovo

Krejčíkův styl působí lehce. Přirozeně. Jako byste neseděli nad knihou, ale poslouchali někoho, kdo vám vypráví svůj příběh. Někdy s nadhledem, jindy s jemnou ironií, občas s nádechem bolesti, která není úplně zahojená.

A právě tahle autenticita je klíčová. Protože vám dovolí uvěřit. Věřit, že tohle není stylizace. Že tohle je skutečné.

Humor, který není prvoplánový

Překvapivě velkou roli hraje humor. Ale ne ten hlasitý, který vás nutí se smát nahlas. Spíš ten tichý, lehce sarkastický, někdy až sebeironický.

Humor, který vzniká z odstupu. Z pochopení. Z toho, že autor už ví, co tehdy ještě nevěděl.

A právě tenhle humor dělá knihu čitelnější. Lidštější. A možná i snesitelnější v momentech, kdy by jinak byla příliš těžká.

Vztahy, které nejsou jednoduché

Rodina. Přítel – Mates Stropnický. Okolí. Lidé, kteří vás formují.

Krejčík se těmhle tématům nevyhýbá. Neidealizuje je. Ukazuje je v jejich složitosti, v jejich nedokonalosti.

A tím jim dává váhu.

Tohle není kniha s klasickou strukturou. Nemá jasný dějový oblouk, který by vás vedl od A do B.

Je to mozaika. Série vzpomínek, momentů, obrazů.

Pro někoho to může být roztříštěné.
Pro jiného autentické.

A právě v tom je její síla.

Je to kniha, která vás zastaví.

A donutí vás přemýšlet. O životě. O paměti. O tom, co si neseme dál, i když bychom možná nechtěli.

A někde mezi řádky si uvědomíte jednu nepříjemnou věc:

„Jak si umět dobře přát“.

Vašek Okapa