Homo APIens: od zvuků a gest k neomezené inteligenci

Autor publikace „Homo APIens“ Petr Just je českým vědcem, který se zabývá technologickými možnostmi se specializací na umělou inteligenci a jejich dopad na svět i lidstvo.

Sama jsem spíše odpůrce užívání umělé inteligence v běžném životě, proto jsem i ke knize přistupovala s lehkou skepsí. Uvědomuji si, jaký technologický průlom AI představuje, zejména v oblasti výzkumu a vývoje je její role nezaměnitelná, avšak pro každodenní životní rytmus (práce, škola, domácnost) v ní nespatřuji pomocníka, jako spíše nástroj pro „debilizaci“ kritického myšlení. Bojím se toho, že se lidé budou spoléhat a bez rozmyslu přijímat strojově generované výsledky a výstupy bez hlubšího ověřování a reflexe. Nutno podotknout, že jsem ale věčný pesimista (sama tvrdím realista) a ke všem novotám přistupuji poměrně obezřetně.

„Podobně, jako jsme s rozšířením kalkulaček postupně ztratili schopnost rychle a efektivně provádět matematické výpočty zpaměti, nebo jako s nástupem navigací oslabujeme schopnost orientace podle mapy a hvězd, hrozí nám, že rostoucí podporou AI oslabíme svou schopnost samostatného kritického uvažování a rozhodování.“
– citace z knihy, str. 76 –

S touto knihou se vydáváme po stopách lidské komunikace – od prvních náznaků komunikace, přes vývoj znaků, písma a knihtisku, až po nástup strojů a digitálních technologií, které lidskému myšlení konkurují. Byl to právě jazyk, který kdysi povýšil Homo sapiens, a dnes je to umělá inteligence, která tvoří zcela nový druh, autorem označovaný jako Homo APIens – člověk, které už není pouhým uživatelem technologií, ale přirozeným komunikačním uzlem, jímž plynule proudí lidská a umělá inteligence (cit. str. 14). Jedinec, který je schopen plynule interagovat s AI prostřednictvím přirozeného jazyka namísto komplikovaných kódů, protokolů či technických rozhraní (cit. str. 67).

„I nejvyspělejší AI by měla být vždy podpůrným partnerem lidské odpovědnosti, nikoli definitivní autoritou.“
– citace z knihy, str. 82

Poprvé v lidské historii se náš jazyk propojuje s něčím, co překračuje biologické limity. Dochází k propojení lidské a strojové inteligence. Je to také poprvé, co technologie nevyžaduje naše přizpůsobení, ale naopak se učí od člověka. Co se s námi však stane, až budou stroje myslet rychleji a lépe než my? Jak se změní lidská identita poté, co přijmeme situaci, že lidská rozhodnutí budou řízená algoritmickým doporučením? Co vlivem této symbiózy vznikne, co se transformuje a co naopak zcela zanikne?

„Každý pokrok v komunikační technologii vedl k reorganizaci společnosti.“
– citace z knihy, str. 11 –

Publikace se zaměřuje na důsledky umělé inteligence v politické, ekonomické, ale i společenské sféře. Nalezla jsem v ní množství užitečných informací, které dále využiji a kterými se chci podrobněji zabývat.

Jedno je jisté, nacházíme se v době opravdové revoluce, která mění náš způsob života a celou lidskou budoucnost. Autor ve své knize nabízí hned několik (až dystopických) scénářů, kam nás může umělá inteligence zavést. Například koncept AI Omega ukazuje, že se AI dokáže sama zdokonalovat způsobem, který lidem uniká, a zároveň implementuje mechanismy, které brání jakémukoliv pokusu o její zničení či omezení. AI se tak stává plně autonomním systémem.

Přiznám se, že mi po přečtení v hlavě víří milion otázek a ze zmiňovaného mě spíše mrazí. Co se stane, až dojde AI ke kritickému bodu zlomu, k okamžiku, kdy ji už lidé nebudou schopni řídit, vylepšovat, ba co hůř, ani vypnout?

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji Grada.cz.

Denisa Šimíčková