Dílo posedlé krásou. Výstava plastik Quida Kociána v Lipníku nad Bečvou

V západním hospodářském křídle zámku v Lipníku nad Bečvou se v budově sloužící původně jako konírna nachází výstavní prostor, který je jako stvořený pro prezentaci sochařských děl. Jako první se v něm uvedl akademický sochař a kovář Igor Kitzberger svými díly inspirovanými osobností Jana Amose Komenského. Bylo tomu v roce 2010 a jednalo se o historicky první výstavu nové galerie. Nyní se na stejném místě můžeme setkat s jeho jinou aktivitou – Igor Kitzberger se totiž kromě své vlastní tvorby podílí na záchraně a uchování pozůstalosti vynikajícího, ovšem dlouhou dobu nedoceněného sochaře Quida Kociána (Myslbekova žáka a současníka Františka Bílka, Ladislava Šalouna či Bohuslava Kafky) tak, že jeho sádrová a hliněná díla restauruje a odlévá do bronzu jakožto trvalého a pro tato díla určeného materiálu. Výsledky této záslužné a dlouhodobé práce byly na přelomu let 2012 a 2013 prezentovány v Císařské konírně Pražského hradu na stejnojmenné a obsahově shodné výstavě. Nutno zdůraznit, že Kociánovo dílo si svou uměleckou kvalitou, niterností a autentičností sochařského projevu tuto pozornost rozhodně zaslouží.

Quido Kocián se narodil 7. března 1874 v Ústí nad Orlicí a již od dětství se u něj projevoval výtvarný talent. Když v roce 1894 absolvoval proslulou sochařsko-kamenickou školu v Hořicích, rozhodl se odejít do Prahy, nejprve na umělecko-průmyslovou školu, na níž učil i Josef Václav Myslbek, a po Myslbekově jmenování profesorem na Akademii výtvarných umění jej následoval jako jeho žák. Jako takový se v roli pomocníka podílel na některých realizacích svého slavného učitele. V době, kdy Myslbek dokončoval sousoší Ctirad a Šárka pro Palackého most, vytvořil Kocián – hluboce si vážící svého profesora – sochu Šárky (1897) jako výraz úcty. Výtvarná kritika si všímala senzuálního působení sochy i jejího lyrického symbolismu, v němž Kocián zachytil duševní rozpoložení dívky chystající lest. Jeden kritik dokonce vyzvedl toto dílo nad Myslbekovo, což Mistr přijal nelibě a radikálně změnil vztah ke svému žáku. Kocián se rozhodl ukončit studium na Akademii. Sblížení mezi váženým umělcem a talentovaným mladým tvůrcem způsobilo další vysoce hodnocené Kociánovo dílo Mrtvý Ábel (1903), za které získal cenu Klárovu a Římskou. Plastiku s ležícím jinochovým tělem a bečícím beranem a skloněnou ovečkou, dodávající horizontálně pojatému dílu vertikalitu i symbolní obohacení, napomohl Myslbek odlít do bronzu. Mezi těmito dvěma zásadními díly, která jsou na výstavě samozřejmě prezentována, vytvořil Kocián pod vlivem sugestivních prožitků a vnitřních otřesů řadu démonologických plastik, ve kterých nalézá výraz v expresi. Mezi ně patří zejména Úděl umělce (1900), šlachovitá, bolestně zkroucená figura výsměšně požírající malířskou paletu jako výraz sebezničujícího aktu, Život je boj, Nemocná duše, Smrt. Motiv smrti a konečnosti lidského bytí se opakovaně objevuje v Kociánových plastikách, často v přímé blízkosti erotického blaha, jako je tomu na reliéfu Zapovězená láska. Tragickou podobu lásky symbolizuje Polibek, na němž dívka líbá a objímá muže, jenž je od pasu dolů pouhým pláštěm unášeným větrem.
V Praze, kde pobýval dva roky po svých zahraničních cestách ze stipendií, v rámci nichž se setkal se sochaři Rodinem a Bourdellem, ho ovšem čekalo další zklamání z pro něj dusivého klimatu závisti a neobjektivních preferencí. I z důvodu existenčního zajištění odchází do Hořic, učit tam, kde se sochařstvím a modelováním začínal. Odtržení od pražského centra vedlo k ještě většímu osamostatnění jeho projevu, což dokládají sama díla Tajemství (Poroba), Plačící žena, Démon lásky. Vedle neutěšených námětů, často spojených s neustálým zápasem a s tím spojeným pohybem, se sochař věnoval také funerální tvorbě (zejména Žalov z předhořického období patří k nejvýznamnějším funerálním plastikám tohoto období u nás), portrétním dílům a návrhům pomníků (Žižkovi, Myslbekovi, ale zejména Boženě Němcové), které však nebyly realizovány. Zůstal konvolut dnes zjištěných 309 děl, které sochař do své předčasné smrti 3. ledna 1928 dokončil. Přibližně 130 umělecky či kulturně nejhodnotnějších je prezentováno v bronzu tak, jak si to autor sám nemohl dovolit. Kociánovo výjimečné dílo se tak dočkává zasloužené rehabilitace.

Plastiky Quida Kociána jsou instalovány v rozměrném obdélném sále v přízemí galerie Konírna a v atriovém venkovním prostoru před ní. V komorní místnosti v patře jsou do 21. července prezentovány šperkařské práce Tomáše Procházky (* 1977). Konírna dále nabízí kromě posezení v kavárně výstup na střešní terasu se střešní zahradou, údajně nejstarší na sever od Alp.

Dovolím si ještě jednu osobní poznámku – v době, kdy Quido Kocián tvořil, poukazovalo mnoho umělců svými sociálně kritickými náměty na tíživost života masy chudých lidí. I u Quida Kociána najdeme podobná díla – Stařena sbírající dříví (1916), Stojící havíř, Stařena s děckem. Je sympatické, že galerie, kterou zřídilo město, ctí premisu, že umění je určeno všem a přestože pořádá výstavy špičkové úrovně, vstup do ní není finančně omezen pro nikoho. Jako taková by mohla být vzorem pro ostatní galerie i města.

Základní informace:

Místo: Galerie Konírna, Lipník nad Bečvou
Termín: 26. 4. – 29. 9. 2013
Vstupné: dobrovolné
Otevírací doba: Út–Pá 12.00–16.00, So–Ne 10.00–17.00, Po zavřeno

Adam Hubáček