Lucie Vlachopulosová na Čaji o páté

Lucie Vlachopulosová se specializuje na telepatickou komunikaci a komunikaci pomocí intuitivních obrázků a pomáhá ostatním, aby porozuměli nejen dětem, ale především sami sobě. Kromě toho napsala i knihu Duhové přátelství.

Jak ses dostala k psaní?

Psát a ilustrovat knihy pro děti byl můj dětský sen. Nosila jsem ho v sobě, ale skutečnost byla taková, že jsem nepsala, nekreslila. Nikdy jsem si nevedla ani holčičí deníček. Ke kreslení jsem se dostala až na střední škole. Před šesti lety nám zemřel pes a jeho příběh o životě a smrti byl pro nás i naše okolí natolik neuvěřitelný, že jsem o tom chtěla napsat knihu. A tak jsem se pustila do psaní a přepisování. Pořád to ale nebylo ono. Nakonec jsem vzala těch několik let práce a více než sto stran textu a vytvořila z něj pár stránek ve verzi pro děti. Hned mi bylo jasné, že tohle je to pravé.

Nedávno vyšla tvá kniha Duhové přátelství. Mohla bys o ní čtenářům něco prozradit?

Kniha vypráví příběh dvou kamarádek. Původně jsem ji napsala jako vyznání blízké přítelkyni, která se odstěhovala do Austrálie. Uronila jsem nejednu slzu, než mi došlo, že ji chci na její cestě za štěstím podpořit. Ona neopouštěla mě, hledala pouze svoje štěstí. Než odjela, zdál se jí o nás dvou sen. Táhly jsme v něm společně duhu k nebi a byly šťastné. Motiv duhy jsem proto použila v knize.

Jejím odjezdem naše přátelství neutrpělo, ale naopak posílilo. Poznání, že projevem pravé lásky je někdy i propuštění toho druhého, jsem vložila do knihy.

Kromě oslavy přátelství jsem v knize chtěla připomenout, že naše přání od srdce jsou důležitá a můžou se nám splnit. Další myšlenky se nabalovaly tak nějak automaticky. Nechala jsem ke knize vytvořit sadu patnácti kartiček s těmito myšlenkami, abychom se k nim mohli vracet a připomínat si je. Každá z karet představuje jednu barvu duhy, kterou si děti mohou poskládat. Kniha je výjimečná také tím, že kromě ilustrací jedné malé ilustrátorky obsahuje volné stránky s ikonkou barvy a štětce, aby do ní čtenáři mohli kreslit a vytvořit tak jedinečnou knihu. Jelikož se věnuji intuitivní kresbě, vím, jak moc je kreslení úžasné a léčivé.

Kniha je plná nádherných dětských ilustrací. Co tě přivedlo k nápadu, aby tvou knihu ilustrovalo dítě?

U všech knih, které jsem doposud napsala „do šuplíku“, jsem vnitřním zrakem dokázala vidět obrazy. Dovedla jsem si představit, jak by kniha mohla vypadat po vizuální stránce. Jen u této, o duhové víle, jsem žádnou představu neměla. Když jsem přišla na návštěvu k přátelům a na stěně visel narůžovělý obraz domů od jejich dcerky a vedle domů byly stromy ve tvaru lízátek – „lízátkové stromy“, jak říká autorka – svitlo mi. Najednou jsem přesně věděla, že něco takového by se mi pro mou knihu líbilo. Já už zapomněla, jak to v nebi vypadá, ale dítě si ještě dokáže vzpomenout. A tak má volba byla jasná. Zmíněný obrázek domů jsme použili v knize a další obrázky byly čistě ze srdce a rukou malé ilustrátorky.

Kromě Duhového přátelství jsi vydala i dva e-booky: Intuitivní kresba a Moje inspirativní cesta ke svobodě s telepatickou komunikací? Plánuješ je vydat i v tištěné podobě?

Tištěnou verzi v plánu nemám. Spíš bych chtěla vydat další e-booky. Na své si přijdou jak zájemci o telepatii a intuici, tak malí čtenáři a jejich rodiče.

Věnuješ se telepatické komunikaci a komunikaci pomocí intuitivních obrázků. Jak to funguje?

Telepatická komunikace funguje jako jakýsi neviditelný telefon. Já jsem na jedné straně a ten, s kým mluvím, je na druhé straně aparátu. U takové komunikace vnímá každý člověk trochu jinak – někdo slyší slova, jiný vidí obrazy, další přepisuje myšlenky. Já se ladím pomocí fotky, kdy se druhému dívám do očí. Funguje to stejně ale i bez ní. To je jen taková pomocná berlička.

U intuitivního obrázku se ladím díky kreslení. Tento způsob opravdu miluji, protože vidím jeho neuvěřitelnou moc, a navíc dostupnost pro všechny. Není potřeba žádné speciální nadání – jen čas. Každý jsme jiný, a tak nám trvá různě dlouho, než začneme u obrázku pociťovat nějaké vzkazy, významy. Někomu se to podaří napoprvé, jiný potřebuje více času. Ale ať člověk patří do první nebo druhé skupiny, i samotné kreslení bez toho, aniž by člověku přicházely odpovědi na jeho otázky, je velmi významné, řekla bych až kouzelné. Obrázek, který vznikl s určitým záměrem nám totiž pomáhá náš záměr realizovat.

Na svět se díváš očima dětí Jaký je podle tebe rozdíl mezi tím, jak se na svět dívá dítě a jak dospělý člověk?

Ten hlavní rozdíl, který vidím a pociťuji i sama u sebe, je ten, že my dospělí žijeme v bublině vlastního omezení toho, jak by věci měly vypadat.

Většinou nám nedochází, že ty představy jsou naše. Podle toho se na svět díváme a hodnotíme ho. Zatímco děti mají pohled na svět ničím nezatížený. Dokážou ve věcech vidět to, co my bychom tam nikdy nehledali. Přichází na skvělé nápady, když jim do jejich činnosti nezasahujeme. Přirozeně žijí v přítomnosti, což se mnozí teprve znovu učíme.

Náš čtyřletý syn přichází s nejlepšími recepty a vychytávkami ve chvíli, kdy mám chuť vyslovit věty typu: „Taková kopa těsta se nám nepropeče, nemůžeme smíchat dvě různá těsta, máme málo kokosu, tyhle oříšky jsou drahé…“

S životem je to stejné jako s jídlem – buď budeme dětem předkládat naše chutě, nebo jim umožníme vytvářet své vlastní neotřelé kombinace chutí a vůní.

Co tě nejvíc inspiruje?

Děti, zvířata, příroda a věci kolem mě.

Pracuješ v současnosti na nějaké další knize?

Momentálně dolaďuji kratičký text pro nejmenší děti o pejskovi, o kterém jsem se už zmínila. Ilustrace si chci tentokrát vytvořit sama, a tak jsem ve fázi hledání nočního času, ve kterém bych mohla na ilustracích pokračovat. Máme totiž doma tříměsíční miminko. Ale i tak věřím, že knihu letos stihnu dokončit. Už se na ni moc těším.

Webstránka autorky: lucievlachopulosová.cz

Korektura: K.Ch.

Jana Mišúnová

"Nikdy nejsi moc starý na to, abys mohl začít znovu snít nebo se vydat za dalším cílem." C.S. Lewis