Dlouho očekávaný Heligoland od Massive Attack

Nechtěl jsem kritizovat hned z kraje, ale jsou tu věci, které vyvstávají. Za prvé: Opravdu patří na novou desku všechny čtyři skladby, které se objevily na EP? To za sedm let nesložili nic dalšího, nebo těm skladbám opravdu tak věřili, že je strčili i na Heligoland? Rozumněl bych tomu u „Splitting the Attom“ nebo „Pray for Rain“, které se opakovaným poslechem dostávají pod kůži víc a víc, a jsou přes svoji monotónnost opravdu kvalitními songy, ale „Psyché“ a hlavně „Flat of the Blade“, na novince uvedená v sice trochu odlišné verzi, přesto měly asi zůstat jen na EP. To jsou písně, které jen tak proplynou bez většího povšimnutí, a ještě k tomu jsou uvedeny hned za sebou a to uprostřed alba, takže se snadno začnete nudit a ztrácet pozornost. A to je škoda, protože zavrhnout album pro nudu by nebylo správné. Je spíše nevyrovnané.

Další problém je srovnání s jejich kolegy, stylovými průkopníky a souputníky Trickym a Portishead, kteří vydali svá alba už v roce 2008. U obou je jasně vidět progres, a hlavně u Portishead, kteří si dali mezi alby ještě větší pauzu než MA, rozvoj do nečekaných originálních postupů a souvislostí. V této konkurenci Heligoland opravdu značně pokulhává a vlastně dává najevo, že nás už Daddy G a 3D asi ničím moc nepřekvapí. A to je horší než pár nevýrazných písniček. Ale fakt vlastně je, že nakonec si asi při poslechu vyberete pár songů, které patří mezi to nejlepší z jejich tvorby, jako např. „Splitting the Atom“, „Girl I Love You“ se skvělým Horacem Andym, závěrečná „Atlas Air“ a pár dalších, ale ten zbytek možná přeskočíte, protože tam není to něco navíc, co byste od nich čekali a chtěli slyšet. Album tedy nebude příliš fungovat jako celek, ale spíš jako nevyvážený souhrn jednotlivostí.

Na desce je silně cítit nevyužitý potenciál hostujících vokalistů. Martina Topley-Bird příliš nezáří, hlas Guye Garveyho je zcela zabitý, Damon Albarn v „Saturday Come Slow“ je sice poměrně naléhavý, ale zase instrumentální část písně trošku pokulhává atd. Del Naja je u mě pořád bůh, co se charizmatičnosti projevu týče, Daddy G má také úžasný hluboký hlas, tak proč si tam nabrali X hostů, kteří jim nijak zásadně nepomohli a spíše nadělali zmatek? Rozhodně měli na to, aby si to udělali líp sami.

Možná jde o zklamání z přehnaných očekávání, kterému je těžké se vyhnout, když jste se zase chtěli nechat posadit na zadek tak jako u jejich dřívějších počinů. Do toho přichází jen solidní album, které příliš neuchvátí, a to je na poměry trochu MA málo. Po více posleších ho ale nakonec můžete začít mít rádi, ona je to vlastně pořád sakra dobrá hudba. Je totiž třeba rozlišovat mezi tím, kdo hraje dobře druhou ligu, ale na víc nemá, a tím, kdo byl vždycky v první lize a tedy ví, jak těžké je se tam udržet.

Hodnocení: 70%

Redakce