Ochráním tě

Švédský spisovatel Johan Rundberg přichází s mrazivým thrillerem „Ochráním tě“ z rodinného prostředí a pokládá si v něm základní otázku: jak moc dobře známe svoje nejbližší a co vše jsme pro ně ochotní podstoupit?

Musím říci, že od samého začátku mne rozčilovali nejen rodiče, ale i děti.  Martina se Sannou moc nezajímá, co jejich pubertální děti dělají, ani čím se evidentně trápí. Přišlo mi, jako by se báli zeptat, aby tím náhodou nezranili jejich city, nebo nezčeřily už tak rozbouřené vztahy.

Rodinu naruší hned dvě zásadní věci – příchod neznámého klučiny, s kterým dcera Mya tráví až moc času a který ji evidentně velmi ovlivňuje a manipuluje s ní. Na to se po domě poflakuje a kouká do věcí, po kterých mu nic není. Avšak rodiče opět nikterak zásadně nezasáhnou. Druhou věcí, která ovlivní rodinu dokonce až ve společenském nazírání na její funkčnost, je natočení výhružného videa, do kterého je Mya zapletena. Opět se ptám, proč se rodiče nepídí po důvodech Myina nevhodného chování? Dokonce po sobě nechají dítětem „štěkat“.

„Přestože jsou děti naše vlastní krev, můžeme pociťovat, že osoby, ve které se vyvíjejí, jsou nám cizí.“
– citace z knihy, str. 365 –

Děcka nemají vlastně žádné povinnosti, úklid domácnosti či pokoje za ně dělá paní v domácnosti, do školy chodí sporadicky, ale čas řešit blbosti, to mají. Kam asi taková výchova může vést? Rovněž na pití alkoholu každý večer, „na skleničku vína po práci“, jsem v knížkách přímo alergická. Normální mi to rozhodně nepřipadá.

Přišlo mi, že ani tak nešlo o rodinu, ale jen o lidi, co spolu žijí pod jednou střechou a nemají jeden o druhém vlastně ani páru. Smutné. Říct mi dítě, že se bojí, že se na něj budu za něco zlobit, by mě vážně nenechalo tak chladnou jako tyhle dva. Vždyť je to ukázkové volání o pomoc.

„Možná jsem si na ponižování tak zvykla, že ho nevnímám.“
– citace z knihy, str. 174 –

V příběhu se objevuje více věcí, které mě dokázaly vyloženě vytočit. Doslova jsem z nich běsnila, což byl nejspíše autorův záměr. Žádná z postav si nezískala moje sympatie, ani hlavní, ani vedlejší. To se mi snad ještě nikdy při čtení nestalo.

Po celou dobu jsem si pokládala několik základních otázek, na které jsem však ani v závěru nedostala odpovědi, nebo jen částečné. A to je věc, kterou bych u tak rozsáhlého románu neočekávala. Jako čtenář si zasloužím po skoro pěti set stranách vědět, co za tím vším stálo.

Rozzuzlení bylo lehce předvídatelné, ač drsné, nicméně žádné wow se nekonalo. Ačkoliv byl příběh čtivý, jednalo se spíše o průměrný thriller, který by potřeboval ještě pár okamžiků vypilovat k dokonalosti.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota.

Denisa Šimíčková