Hrady v Hradci

Putovní festival České a Moravské hrady pomalu spěje do cíle své prázdninové cesty. Jedna z posledních zastávek připadla, jako již tradičně, Hradci nad Moravicí. A byla z toho zase jednou pěkně vydařená párty!

Hrady letos táhly. Srpen byl až podezřele chladný, takže zatímco provozovatelé koupališť a prodejci zmrzliny ještě dnes sčítají ztráty, hradní páni se mohli tetelit blahem a otevírat náruč davům návštěvníků, kteří chtěli přes prázdniny alespoň něco podniknout. A co teprve, když se poštěstilo a když se vám v podhradí utábořil kočovný hudební kabaret plný těch nejzářivějších hvězd české pop music. To pak za víkend přijelo i dvacet tisíc lidí. A jen tak na okraj, takových dvacet tisíc lidí vám ve společnosti deště dokáže udělat z louky pod hradem pěkné oraniště.

„Milujme lásku,“ řekl Tomáš Klus

Sobotní program zahájili ještě za poměrně slunečného počasí nestárnoucí Abraxas. Ti pochopitelně nemohli opomenout svůj největší hit, a tak „Obyčejnému světu“ v rámci svého půlhodinového setu věnovali snad rovnou polovinu času. Areál se v tu chvíli pomalu ale jistě plnil, byť největší nápor nově příchozích nastal asi tak o dvě hodiny později, kdy řady u vstupu sahaly do neviděných dálek. To už měl za sebou své vystoupení nejmladší z interpretů, Adam Mišík. Syn slavného otce se ze začátku musel potýkat s nepřízní ozvučovacích aparátů i s občasným (častým) nedorozuměním s dvojicí svých hlasivek, ale nakonec to všechno ustál a ukázal, že pokud na sobě bude dál pracovat, jednou z něj může být opravdu slušný popový interpret, na nějž beze špetky studu budou moct chodit jak holky, tak kluci. Chce to však ještě chvíli.

To Tomáš Klus má již ustálenou, a nutno říct, že vskutku početnou fanouškovskou základnu. Blonďatý idol vsadil jako vždy na bezprostřednost a nenucenost, troška té hippie propagandy také nechyběla, ale to je zkrátka on. Nicméně to, co chybělo, byly hity. Na koncertě si člověk uvědomí, že je opravdu neuvěřitelné a svým způsobem fenomenální, jak se Tomáš Klus dokázal dostat na pomyslný trůn tuzemské scény, aniž by měl na kontě nějaké ty opravdové megahity (čest výjimce „Nině“). V Hradci předvedl pro nečekaně chladné publikum standardní výkon. Když pódium opanovali Sto zvířat, nastal ten správný čas podívat se na hrad.

Kolo kolo mlýnský

Do areálu jsme se vrátili právě v čas, když vrcholil set Petra Jandy a jeho Olympické bandy. Jeden starý flák střídal druhý a festivalové dění nás již pomalu táhlo k druhému pódiu ukořistit nějaká solidní místa na nejdivočejší kapelu českých festivalů. Vypsaná fixa zahájila své vystoupení klidným zpěvným songem „Šůrka mikrofon“ z poslední řadovky, ale pod podiem to už vřelo, jako kdyby do davu někdo střílel z kulometu. Jen se tak potvrdila známá pravda, že kdo na Fixe nekalí, ten na Fixe není. Zvlášť zdivočelé publikum stále stupňovalo míru pogování, a nejednou se dokonce roztočilo legendární festivalové kolečko. No ono to bylo spíš pořádné kolo. Nezapomenutelný pohled vidět pobíhat tam všechny ty zablácené lidí v prudkém dešti. Sem tam nějaké to zakopnutí a rozplácnutí se obličejem v louži bahna, ale úsměv stále na tváři, zkrátka: „My máme všechno co chcem, my máme dobrou náladu.“ Energetický vrchol festivalu!

Štafetový kolík přehozený na Divokého Billa se dostal do správných rukou. Pilířem vystoupení se podle očekávání stalo sice již trošku fousaté, ale bez pochyby nejzásadnější album Mezi nimi s hity jako „Znamení“, „Malování“ či „Pocit“, a tak si přišli na své i fanoušci, kterým tvorba Vaška Bláhy a spol. poslední roky uniká. Možná až příliš profesorský, přesto poctivý výkon.

Jako nejkontroverznější interpret letošního line up se bezpochyby jevil „piešťanský mýtus“ Patrik Rytmus Vrbovský. Pochybnosti, zda se nejslavnější československý raper a mediální ikona vypořádá z festivalovým publikem poprockovějšího založení byly během deseti minut rozmetány. Rytmus ukázal, že na pódiu dokáže prodat takové charizma, jaké by mu mohly závidět i některé zahraniční hvězdy. Mírně patetické řeči o tom, jak každý musí jít za svým snem a tak dále, vyvažoval  notnou dávkou nadhledu. Viz ústřední rozezpívávací pokřik, který se táhnul celou show: „Rytmus, Rytmus, Pi…us, Pi…us.“ A předně, opravdu předváděl kvalitní rap. Nutno vyzdvihnout i zcela famózního bubeníka Martina Valihoru, který živým bubnováním dodával vystoupení další rozměr.

Blábolivý král Kodym

Další překvapení festivalového dne si s sebou přivezli Mandrage, a to v podobě výtečného zvuku, který se za poslední roky posunul opravdu mírou výraznou. I ten zpěv Víti Starého najednou působil dostatečně. Co víc, čtyři desky již kapele zajišťují vyrovnaný, a vskutku hitový koncertní materiál. Závěr koncertu s odvazovými peckami „Tanči dokud můžeš“ a „Františkovy Lázně“ neměl chybu.

To s Xindlem X se stále nemůžu nějak sejít. Naše cesty se rozešly s druhým albem a už se nespojily, byť aktuální singl „V blbým věku“ je to nejlepší, co Ondřej Ládek za posledních pět let do světa vypustil. Přiznám se, jeho koncert jsem vypustil zase já. Monkey Business předvedli to, co se očekávalo, bezchybnou muzikantskou záležitost. A Rupperta, čertíka z krabičky. Tentokrát ve skautském oblečku. Lidé si zatančili, pobavili se, pohoda.

Stejné přívlastky by se daly přiřadit i k setu rodinného klanu Timků. Jen si přidejte sborový zpěv u každé odehrané písně, objímající se zamilované dvojce a jste doma. No Name jsou zkrátka v Česku stále populární jako hrom, takový košický fenomén. A „Žily“ nebo „Ty a tvoja sestra“ bezchybné popové skladby. Oproti mé předchozí živé zkušenosti s No Name si pánové tentokrát připravili daleko lépe vyvážený setlist, a i když se „cajdáků“ pochopitelně objevil nespočet, sem tam to pročísla nějaká ta svižnější skladba, takže člověk nemusel stále jen přešlapovat a pohupovat boky, ale sem tam si i poskočit.

Vrcholem festivalového dne pak mělo být vystoupení těžké legendy Wanastowi vjecy. A vrcholem se nejdelší show sobotního večera, s drobnými výhradami, i stala. Kapela šlapala jako dobře promazaný stroj, hutný zvuk v některých momentech („Lucie“, „Sbírka“) navozoval husí kůži a ze všeho toho kolem zkrátka bylo cítit, že tady jde o něco víc, že tady hraje někdo, kdo hudbě u nás opravdu hodně dal. Robert Kodym je bez pochyby jedna z největších porevolučních osobností české muziky, ale tak nějak mu patřily spíše devadesátá léta než současnost. Pořád říká stejné věci, pořád na pódiu dělá stejné věci, ale dnes už to všechno působí jinak. Už není tím nedotknutelným sexsymbolem, ani tvůrcem trendy muziky, jako v době „Lží, sexu a prachů“ či „Stříbrnejch stříkaček“. Člověk si tak najednou říká: „Proč pořád nosí ten podivný klobouk?“ „Proč vůbec hraje tu nudnou písničku z poslední desky?“ „Co to vlastně plácá za nesmysly?“ Průpovídky mezi písněmi opravdu nedávaly moc smysl a znatelně ubíraly na tempu celé show. Ale co si budeme povídat, charizma Kodym stále má. A především plnou nůši hitů. Vyjma „Kouzla“ a již tradičně opomíjené „V princeznách“, zazněly všechny zásadní skladby, včetně tří klasických Kodymových kusů od Lucie („Panic“, „Lucie“, „Dotknu se ohně“). Nakonec tak nejvíc zamrzela snad až přílišná statičnost přihlížejícího publika. Přízvisko přihlížející sedí opravdu dokonale, ale co se dá dělat. Početný dav složený z převážně čtyřicátníků už zkrátka radši poklidně kouká než „kalí o sto šest“.

Když se tak po Wanastovkách odebrali lidé do svých stanů nebo aut, bylo po všem. Hrady se opět vydařily. Tak zase za rok!

David Král