Diplomacie je velmi rituální záležitost

Rozhovor s velvyslancem Hynkem Kmoníčkem, autorem knihy Země, které už nevydávají víza: diplomatické deníky 1993 – 2000.

Začněme etiketou. Pokud bych s Vámi hovořil jako s velvyslancem Vietnamské socialistické
republiky, měl bych použít titul “vaše excelence”, nicméně v tomto rozhovoru vystupujete jako spisovatel, omezil bych se tedy na Váš akademický titul doktor. Je to tak v pořádku? A je vlastně sociální role spisovatele, velvyslance a zároveň dobrodruha, jímž dle knihy bezpochyby jste, hodně proměnlivá?

Diplomacie je velmi rituální záležitost a tituly jsou v ní často jakousi vaší obranou. Když vám říkají
excelence, je poměrně těžké vám třeba současně brutálně nadávat. Tituly vás vlastně chrání při jednání
s obtížnými partnery podobně, jako kultura jako taková slouží jako štít proti naší primárně zvířecí
mentalitě. Nejvíc na titulech ovšem lpí ti lidé, kteří o sobě vlastně vědí, že by je mít neměli a
schovávají za ně často vlastní prázdnotu. Já sám jsem „excelence“, tedy v zemi, kde zrovna sloužím,
všude jinde jsem pak víc sám sebou, a to stačí. Za spisovatele se opravdu nepovažuji, protože se tím
neživím a dobrodruhem jsem asi jenom do té míry jako každý jiný cestovatel po neturistických
místech. Máte pravdu v tom, že člověk je současně několika lidmi, podle kontextu, a že to vlastně
k diplomacii tak trochu patří, stejně jako třeba k herectví.

Jako velvyslanec České republiky jste reprezentoval 17 zemí. Je častá změna místa působení ku prospěchu? Z jakých důvodů nejčastěji daný stát velvyslance přesouvá?

Změna místa je součástí diplomatického povolání. Tradičně se používá od začátku diplomacie hlavně
proto, abyste v místě svého vyslání nakonec tak nezdomácněl, že najednou budete jejich velvyslancem
u nás. To je na diplomatickém řemesle asi nejtěžší – najít hranici, kdy se stáváte dostatečně místním
tam, kam vás poslali místním porozumět a současně zůstávat Čechem, který ví, že jeho primárním
zájmem je jenom ochránit tam české národní zájmy, třeba i proti těm místním. A pravidelné přesuny
po několika letech do nové země jsou tak vlastně technickým opatřením proti těm diplomatům, kterým
se nalézt rovnováhu nepovedlo. Proto se to takhle provést musí a pro jistotu u všech.

Vaše deníky působí poněkud “devadesátkově”. Jsou to skutečně autentické záznamy z té doby, nebo texty před vydáním prošly nějakou výraznější editorskou úpravou?

Ty deníky jsou skutečně autentické záznamy. Prošly jazykovou korekturou a někde jsem musel
vynechávat, někdy kvůli sobě, někdy kvůli jiným tam popisovaným lidem či událostem. Ale i v těchto
případech to v knize otevřeně říkám, že tady vynechávám. A minimu takových nucených úprav
pomohl jasný záměr, že text skončí minulým stoletím, takže bude starší 20 let, což se obvykle
považuje za archívní hranici, kdy se text stal historií, nikoliv současným politikem.

Jako čtenáři mi v knize citelně chybí příklady každodenní práce diplomata. Rozhodl jste se toto téma do knihy nezařadit záměrně?

Příklady denní práce diplomata by z toho udělaly úplně jinou knihu. Tohle není kniha o diplomacii, ale
o zemích, kde se odehrávala. Nebylo by to ani autentické – co jsem dělal v práci, jsem si nikdy
nezaznamenával. V tomhle typu knihy chybí třeba i všechno, co by se týkalo primárně České
republiky a mnoha stále ještě v politice činných lidí. Nepsal jsem tedy záměrně „veselé a smutné
historky o známých lidech“, to by byla jiná kniha. Tohle je kniha o zemích a myšlení lidí v nich. A
deníky se jmenují diplomatické jen proto, že je psal diplomat, nikoliv, že by byly o diplomacii. Stejně,
jako kdyby o svých cestách a navštívených zemích psal truhlář a nekomentoval, jak se kde vyrábí
dřevěné stoly a jak je dělá on sám.

Pojďme si udělat pomyslný výlet skrze kontinenty. V kapitole o Nigérii líčíte tamní beznaděj a chudobu, pričemž o dvacet let později se Lagos stává jednou z nejvyspělejších metropolí Afriky. Co tento region tak pozvedlo?

Všechny ty země jsou o dvacet let někde jinde. Ale na druhé straně se zase tolik nezměnily, aby to byl
jen historický text. Mohu vás ubezpečit, že dnešní Lagos v tom mém popisovaném i dnes velmi rychle
poznáte. A Lagos jako nejvyspělejší metropole Afriky? Zkuste v něm žít třeba jen týden či dva. A
zažijete město, které bude do roku 2050 největší megapolí světa s očekávanými 70 miliony obyvatel,
kteří budou mít k dispozici původní desítky let starou infrastrukturu.

V kapitole o Kambodži jste naopak zmiňoval, jak moc jsou zdejší instituce prorostlé Rudými
Khmery, kteří jsou odpovědni za jednu z největších genocid 20. století. Sledoval jste i v pozdějších letech, jakým způsobem se země s tímto traumatem vyrovnává?

Kambodžská cesta je částí delší úvahy o asijském komunismu a ta zase částí ústřední myšlenky celé
knihy – že nenajdete nějakou nejnebezpečnější ideologii světa, ale musíte se vyhnout všem ideologům,
co chtějí udělat svět nerealisticky lepším podle nějakého svého jediného správného vzoru. Na nic
neumřelo v minulém století tolik lidí jako na tyhle samozvané mesiáše jediné pravdy, ať už byla
jakákoliv a ať zněla, jak chce vznešeně. Kambodža se s traumatem Rudých Khmerů vyrovnává
dodnes a bude to tak, dokud budou žít lidé, kterým to sebralo léta života a hodně lidí okolo nich. A
vyrovnává se s tím asijsky – moc se o tom nemluví a každý to v sobě má.

V závěru možná otázka na tělo: V řadě textů píšete o kriminálním prostředí, prostitutkách,
hospodách s nevalnou pověstí. Neriskuje velvyslanec návštěvou těchto míst nějaký diplomatický skandál?

Diplomat se na rozdíl od politika musí občas setkávat i s „klienty“, kterým se normální člověk snaží
vyhnout. Právě na to máme diplomaty. Samozřejmě tím člověk i riskuje. Nejen fyzicky, ale často i to,
že ho nakonec obviní z „divných známostí“ třeba lidé, kteří jsou schopni obvinit kriminalistu, že zná
nějak moc vrahů. A podobně jako ten kriminalista musí i diplomat vědět, které riziko a kdy za to
vůbec stojí, aby kvůli získávání informací nepřišel o možnost před nimi ostatní lidi chránit.

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)