Operativec II – Břídilové z Kábulu

Eduard Krainer po ztrátě iluzí odešel nejprve od policie, později i z armády. Dnes působí jako bezpečnostní konzultant pro státní i privátní sektor.

O své misi v Afghánistánu, kde byl nasazen necelých sedm měsíců ve funkci operativního pracovníka (agenta) Vojenského zpravodajství, vypráví v dalším díle špionážního thrilleru „Operativec II“ s podtitulem „Břídilové z Kábulu“.

Jeho činnost se v Afghánistánu zaměřovala na odhalování hrozeb vedených proti základnám a jejich mezinárodnímu vojenskému osazenstvu. Často šlo o pumové a raketové útoky.

Jak vypadá taková pracovní náplň operativce? Předně se musí pohybovat v rizikovém prostředí, pokud možno co nejméně nápadně a odhalovat informace, které dopomohou odkrýt tajné buňky teroristů a jiných nebezpečných živlů a cílů. Často mu v terénu pomáhají tzv. informátoři. Platí, že čím lépe prostředí zná a zapadne do něj, tím lépe se k informacím dostává. Ze získaných informací následně skládá jednotlivé díly skládačky, které putují ve formě hlášení „těm nahoře“.

V tomto českém špionážním thrilleru vystupuje jako operativec David Prokop, který se vyznačuje porušováním pravidel a nařízení. Mnohdy jedná za hranice únosnosti zvolených metod, které využívá v odhalování v nebezpečných kábulských ulicích. Má co dočinění s opravdovým lidským odpadem, se kterým se fakt nedá jednat v „bílých rukavičkách“. Na druhou stranu jsou místní k nekalostem často dohnáni nedobrou životní situací. Ono, každá strana má rub a líc… Do toho David řeší osobní rozbroje s manželkou, která jeho dlouhodobou nepřítomnost opravdu špatně zvládá.

V thrilleru se prolínají krátké kapitoly, ve kterých vyprávění sledujeme z pohledu Davida, únosců jednoho českého páru, a také očima této dvojice plné neskrývaného strachu z toho, co je v rukách ozbrojenců čeká. Jejich naivita mi až vyrazila dech! Vydat se na vlastní pěst do oblasti zmítané válkou, politickými i občanskými nepokoji, do oblasti pod přímými útoky Tálibánců.

„To, že se s pocitem falešného bezpečí válíte u moře v resortu, hlídaném pár ospalými místními policajty, neznamená, že v bezpečí skutečně jste.“
– citace z knihy, str. 74 –

Sám autor tvrdí, že pouhých 10 % z knihy je realitou, zbytek fikce. Proč tomu tak je? Vysvětlení je jednoduché. V armádě platí mnoho věcí za přísně tajné a takové se nesmí na veřejnost za žádných okolností vynášet. Avšak osoby i příběhy v knize jsou inspirovány skutečnými událostmi, jen jsou natolik pozměněné, že už nelze mluvit o realitě.

V knize se však autor zaměřuje i na kulturní stránku této země. Cílem nebylo podat běžnému smrtelníkovi jen jedinečné informace o zážitcích z mise, ale rovněž čtenáře lehce poučit o oblasti, o které v knize píše. Zlehka se dotýká historie kavkazských národů a říká, jak nádherná je místní příroda, a obyvatele, ač žijící v neustálé nejistotě a nebezpečí, jsou většinou pohostinní a s neskrývanou účastí nechávají nahlédnout do svého soukromí. Tím nám, mimo jiné, poodhalují způsob jejich myšlení v prostředí, které je pro nás jen těžko stravitelné a představitelné k opravdovému životu.

Autor zvažuje napsat další knihu, která by se věnovala odkazu války a jak se válka promítla v poměrech České republiky, kde se problematika veteránů postižených těžkým posttraumatickým stresovým syndromem poměrně dost opomíjí. Vždycky si vzpomenu na ty chudáky ze světových válek, kteří v nich za ochranu vlasti přišli nejen o různé části těla, či si v sobě nesli hrůzu a děs nepředstavitelných rozměrů, a stejně s nimi bylo zacházeno jako se škodnou a byli odsunuti na okraj společnosti. Tohle se nesmí v dnešní době dít. A je potřeba o jejich podpoře neustále mluvit. Právě v listopadu si připomínáme „Den válečných veteránů“. Zkusme se zamyslet, co pro nás – generace žijící si v blahobytu, svobodě a demokracii – tito lidé vybojovali a za co nasazovali svoje životy.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota.

Denisa Šimíčková