Tisíc očí

„Když stárneme, chápeme pomstu jako nejjistější formu spravedlnosti.“
– citace z knihy, str. 239 –

Zcela jedinečné dílo českého autora Ivana Fíly pojmenované „Tisíc očí“ zavede čtenáře do dramatických let druhé světové války, na které navazují léta další šílené totality, až do současnosti, ve které se hlavní hrdinka příběhu Lilian na sklonku života vypořádává se svým temným původem.

Tato postarší elegantní dáma přijíždí do proslulého lázeňského městečka nacházejícím se v bývalých Moravských Sudetech, kde chce konfrontovat s ošklivou skutečností svého otce, válečného zločince, který její matku využil v rámci tzv. Lebensbornu za druhé světové války. Lilian má jasný cíl – svého téměř stoletého otce, jež se těší pevnému zdraví, přimět ke zpytování svědomí.

„Člověk, který žije jen pomstou, je předčasně mrtvý. Po pomstě už nic nezbývá.“
– citace z knihy, str. 44 –

Hans Reichard byl svým vzezřením ideálním typem áríjce, nadčlověka. Proto také bylo jeho sémě využito k posílení Říše. Narodí se však dívka, která je okamžitě darována německému bezdětnému páru. Spolu s Hansem se ocitneme v prostředí nechvalně proslulých koncentračních táborů a jsme svědky jeho brutálního zacházení s vězni. Kde se v člověku bere ta příšerná nelidskost? Jak je možné, že někdo zcela postrádá veškerou empatii? U Hanse je tomu dáno především despotickou výchovou a nestálým vštěpováním ideálů Vůdce a strany. Jeho smýšlení bylo s tím nacistickým spjato již od dětských let.

Autor si v příběhu pokládá zásadní otázku: je pravdou, že hrůzné časy v každém z nás dokáží probudit temné stránky, o kterých v dobrých časech nemáme ani potuchy? Popravdě, roky nad touto možností uvažuji a netroufám si o ní vůbec polemizovat…

 „Za války lidské zlo nemá zábrany.“
– citace z knihy, str. 49 –

Lilian o svém původu dlouho nic netuší. Vyrůstá v náhradní rodině, která před ní pravdu skrývala. Pravdu se dozví vlastně náhodou, o to dravěji se pouští do pátrání po svých biologických rodičích. Poznání ji však totálně semele.

Ač se to zprvu nezdá, Hans svým jednáním vlastně docela trpí. Tváře zavražděných má živě před sebou a snaží se svoje bezcitné chování všemožně ospravedlnit. Po válce se mu dostane jistého zadostiučinění. Je zajat a držen v sovětském gulagu, a ač je na něm pácháno stejné zvěrstvo, jaké on dřív činil bezbranným a hlavně nevinným židovských dětem, ženám a starcům, nechalo mne to zcela chladnou. Oko za oko, zub za zub. Nicméně na rozdíl od Američanů, kteří s válečnými zločinci jednali velice laxně, Sověti alespoň nacistům opláceli stejnou mincí.

Přichází konečně tolik kýžená radost nad blížícím se koncem války? Zajisté, jen nemá dlouhého trvání. Jedna válka skončí a druhá začne – válka o jídlo, střechu nad hlavou, o holé přežití. Protože s koncem války se otevírají velké otazníky – co bude s přeživšími, kteří se mnohdy nemají kam a ani za kým vrátit? Co pro ně vůbec znamenalo přežít vlastní přežití? A co bude s přívrženci nacistického Německa? Je možné odsoudit jeden národ tzv. kolektivním vinnou? Je vůbec proveditelné postihnout všechny ty, kteří Hitlerovi drželi palce a jeho hrůzné počínání schvalovali? Dnes již odpověď známe…

Absurditou doby zůstává fakt, že po válce oblékali soudcovské taláry bývalí členové NSDAP a SS, a právě oni rozhodovali o vině a nevině. Stejná situace nastala i po sametové revoluci, kdy bývalí členové komunistické strany jen umně přehodili kabáty a jelo se vesele dál, jako by se nic nestalo. Podobně tomu bylo například i u doktorů – specialistů. Řada bestiálních lékařů, kteří se podíleli na pokusech na vězních v koncentračních táborech, si po válce otevírala své ordinace. Nemálo bývalých zločinců, po válce samozřejmě počestných občanů, na válce zbohatlo a svůj majetek legalizovalo. Nepředstavitelné? Nepochopitelné? Každý, ať si udělá vlastní úsudek.

„Dřív rozsudky ovlivňovala strana a StB, teď je ovlivňují prachy. Soud vyhraje ten, kde víc zaplatí.“
– citace z knihy, str. 39 –

Hans dostává druhou šanci. Opouští sovětský gulag s novou identitou a páchá další zločiny, tentokrát ovšem na přání jiné mocnosti. Co na to jeho svědomí?

„Nová identita minulost nevymaže, ale pomůže lépe zvládnout přítomnost.“
– citace z knihy, str. 383 –

Román je enormně čtivý. Jakmile zjistíte, s kým máte na stránkách co dočinění, nedá vám šanci jej odložit. Osobně mě potěšily mihotavé zmínky o rodné Opavě, městě, které na konci války platilo za nejvíce poničené v celém Československu.

Nedá mi to, a na závěr se podělím o větu, která mi nedá spát, která mě trápí a neustále nad ní přemýšlím: „Lidstvo sílí z věčných bojů a zahyne pouze skrze věčný mír“ (str. 48).

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Jota.