Krajina posedlá tmou

Brněnské nakladatelství Host se v poslední době soustředí mimo jiné i na detektivky pocházející ze severských zemí. Na úspěšnou trilogii Stiega Larssona navázalo prvním dílem série další Švédky Asy Larssonové, a aby těch Skandinávců s matoucími příjmeními nebylo dost, vypůjčila si spisovatelská dvojice z tamních krajů několik písmen do křestního jména pseudonymu Lars Kepler. Jejich fiktivní autor nezahálí a dělá čest svému pojmenování hnedle první částí plánované řady napínavého čtiva nazvané Hypnotizér. Polovina autorského dua – Alexander Ahndoril – je u nás známá rovněž díky knize Režisér (NLN, 2010), v níž si pohrává s mísením reality a fikce kolem osoby známého filmového tvůrce Ingmara Bergmana. Spolu se svou rovněž spisovatelsky aktivní manželkou Alexandrou Coelho Ahndorilovou se pak rozhodli vytvořit „opravdu dobrou detektivku s propracovaným a komplikovaným dějem, a přitom s vysokou literární hodnotou jako Stieg Larsson, “ což oba uvedli v rozhovoru pro Publishers Weekly. A potvrdili, že jejich pseudonym je opravdu odkazem právě na něj.

Strategie zmatení

Avšak taková přímočarost ve srovnávání, jak samotným duchovním otcem a matkou Hypnotizéra, tak nakladateli i recenzenty, je hlavním kamenem úrazu intertextuálního hodnocení díla. To je samo o sobě funkční detektivkou, která uvádí na scénu trochu tajemného a prací posedlého inspektora Joona Linnu, jehož intuice se nikdy nemýlí („Tak řekni, že jsem měl pravdu.“), terapeuta obětí traumat Erika Mariu Barka s hypnotizérskou minulostí, jeho žárlivou manželku a tchána – bývalého policistu, nemluvě o pubertálně umíněném synkovi se symbolickým jménem Benjamín, který trpí nedostatečnou krevní srážlivostí. Pomalu se rozjíždějící příběh mate čtenáře nejen počáteční záměnou vraha a oběti, ale také svou narativní strukturou. Hlavní případ, který zpočátku zůstává na mrtvém bodě, se postupně vyvíjí v paralelní děj k temné ústřední vyprávěcí linii. Ta se pomalu vynořuje z textu kdesi za polovinou knihy podobně, jako hypnotické „zaříkávání“ vyvolává bolestné vzpomínky zpátky na hladinu vědomí pacientů v terapeutické skupině, a postupně zrychluje do napínavého finále. Kde se tedy stala chyba?

Předsudek předchází pád

V marketingovém mixu začátek nového knižního seriálu sice výhodně parazituje na proslulém Larssonovi a tyje z jím získané dobré pověsti skandinávské detektivní školy, v konečném důsledku však právě v této komparaci Alexandr s Alexandrou žalostně prohrávají i selhávají. Jejich knihu se zkrátka rozhodně nevyplácí číst s předsudkem, ani s tím pozitivním. Tam, kde Stieg Larsson strhává téměř filmovým vypodobněním děje, nudí Lars Kepler jeho (byť možná záměrnou) absencí. Kde plastickým líčením neobyčejných postav Larsson upoutá natolik, že si může dovolit trochu zvolnit v tempu, protože čtenář už je chycený a charakteristika i osudy hlavních protagonistů jej zajímají stejně jako příběh samotný, Kepler ubíjí neživotnými deskripcemi a banálními situacemi svých hrdinů. Žárlivost manželky „hypnotizéra“ na jeho deset let starou avantýru by mohla vzbuzovat pochopení i soucit, ale místo toho je jen otravná, protože choť nezískává dost prostoru ani výrazných vlastností, aby vůbec někoho zaujala. Kde Larsson pečlivě buduje své pozice řemeslným perfekcionismem, významotvornými detaily a znalostí žánru, Ahndorilovi upadají do mnohých klišé a prázdných popisů, které nepomáhají ani lépe poznat jednotlivé charaktery ani vystavět děj. Zatímco Larssonovy postavy se obvykle chovají logicky (a v opačném případě je jejich nelogičnost posléze vysvětlena jako záměrná, nebo je důsledkem prudké povahy či sociopatie jeho hrdinů), Keplerovy figury se opakovaně pouštějí do týchž marných podniků, v nichž je navíc jejich intervence zbytečná až kontraproduktivní.

Fronta před korunovací

Všechny tyto výtky však přesto neznamenají, že kniha jako taková neobstojí. K dokonalosti má sice daleko, ale pokud zapomeneme, že je společným dílem dvou již zkušených spisovatelů a přistoupíme na hru se smyšleným pisatelem, pak to rozhodně není nepovedený debut. Jen mu jako nováčkovi příliš neprospívá srovnávání se „starými mistry“. Stieg Larsson je sice opravdu mrtev, ale na příslovečný trůn zatím nenastoupil adekvátní náhradník, jehož jméno bychom spojili se zvoláním „vivat“. Adeptů je však spousta a neexistuje žádný důvod, proč si s nimi neukrátit dlouhou chvíli. Vzhledem k tomu, že Lars Kepler plánuje šestidílnou sérii, bude mít ještě několik dalších pokusů.

Lars Kepler: Hypnotizér, Host, Brno, 2010

Redakce