Konec a začátek: Jak se v létě 1945 proměnil svět

Harry S. Truman nastupuje v dubnu 1945 do úřadu prezidenta USA po náhlém skonu Franklina D. Roosevelta. Krátce na to nastává konečně tolik vytoužený den – generál Dwight D. Eisenhower, vrchní velitel spojeneckých vojsk, oznamuje, že Německo 7. května kapitulovalo. Truman zprávu poreferuje následujícího dne tisku. Jenže kapitulací válka nekončí. Kde lidé jásají, jinde stále umírají…

„Že je ta bestie konečně na lopatkách, dobře; ale co napáchala.“
– Alfred Döblin, květen 1945 –

V případě publikace „Konec a začátek: jak se v létě 1945 proměnil svět“ německého historika, publicisty a spisovatele Olivera Hilmese se nejedná o souvislý text. Spíše jde o jakési útržky vyprávějící osudy jednou toho, podruhé zas tam toho z poválečných dob. Vesměs jde o přiblížení historických milníků v budování poválečného světa, ale mnohé popisují i snahy obyčejných lidí znovu začít žít po otřesných hrůzách s válkou spojených. Otázkou však zůstává, zda vůbec lze začít zase „normálně“ žít.

Spojenci se blíží z obou stran, ze Západu jsou to Američané, z Východu Rudá armáda. Ač je nepřístojné chování vojáků spojováno zejména se sovětským vojskem, znásilňovali i příslušníci amerických, britských a francouzských vojsk.

Josif Stalin využívá chaosu a roztahuje po Evropě svá křídla, instaluje loutkové vlády a spouští železnou oponu. Charles de Gaulle halasí o vítězství Francie, aniž by si snad uvědomoval, že zrovna Francie zase tolik důvodů k vychloubání nemá a Winston Churchill nepolevuje ani po porážce Hitlera. Japonsko zaslouží odplatu.

Dochází k mocenským šarvátkám nejvyšších představitelů vítězných států. Je mezi nimi patrná nevraživost, nedůvěra, dokonce i nenávist. Čekají je dlouhé dohady o tom, jak si osvobozenou Evropu rozdělí. „Velká trojka“ usedá 17. července 1945 v Postupimi, kdy na konferenci nazvané „Terminal“ píší prezident Truman, premiér Churchill a generalissimus Stalin dějiny poválečného uspořádání světa!

V té samé chvíli se v poušti v Novém Mexiku rodí nová zbraň v rámci mimořádně tajného projektu „Manhattan“ – atomová bomba. Tvůrcem jádra sestávajícího z plutonia je Julius Robert Oppenheimer. Testovací bomba „The Gadget“ byla úspěšná. Na Japonsko, které si dosud nedalo říci, míří hned dvě hlavice. Padnou na města Hirošima a Nagasaki. Ke kapitulaci Japonska dochází v Tokijském zálivu na palubě amerického bitevníků Missouri 2. září 1945.

A mezi tím vším sledujeme příběh Else, německé vdovy po plukovníkovi, která si zoufá nad poválečnou situací v Berlíně, jež se ocitl v troskách. Čeká na své děti, zda přežili válku, zda se vrátí domů…

Sledujeme, jak se Berlín opět staví na nohy a s ním i jeho obyvatelé. V některých případech šlo o šťastná shledání po letech nevědomosti, zda ten či onen člen rodiny vůbec žije, ale ve většině případech je cítit bezútěšnost a zoufalství těch, kteří se nemají kam a za kým vrátit.

„V srpnu 1945 žije v Berlíně 2 807 405 lidí. To je o 1,5 milionu méně než v květnu 1939. Přes 70 % obyvatel je evangelického vyznání, necelých 11 % se hlásí k římskokatolické církvi. 6 556 lidí jsou Židé – což činí pouhých 0,2 % celkové berlínské populace.“
– citace z knihy, str. 167 –

Na poválečný stav hledíme i očima vojáků z Východní fronty – co je teď čeká? Jak s nimi Spojenci naloží? Jak na ně budou pohlížet sousedé? Padne na ně kolektivní vina? I na tyto otázky hledá odpovědi Klaus Mann jako válečný zpravodaj. Dochází ke konfrontaci Němců se zločiny, jež se během druhé světové války udály. Mann nevěří vlastním uším, když mu ti, kteří nacismus dříve otevřeně vítali, najednou neví, že nějaký nacismus třetí říše vůbec byl, navíc oni přeci nic špatného nedělali. Je svědkem pokrytectví nejvyššího kalibru!

„Hitler udělal spoustu chvályhodných věcí. Ty hororové historky si vymysleli uprchlíci.“
– slova Almy Mahler-Werfelové, str. 81 –

A pak jsou tu „ti druzí“. Ti osvobození, kterým byly často vyvražděny celé rodiny, majetky zkonfiskovány a arizovány. Co si počít se všemi těmi osvobozenými vězni z koncentračních táborů? Co s nuceně nasazenými válečnými zajatci? Miliony lidí se z koncentračních táborů ocitají v dalších táborech obehnaných ostnatým drátem, tentokrát určených pro „displaced persons“ spravovaných státy spojenými za války proti Hitlerovi.

Léto 1945 – nastává v Evropě tolik vytoužený mír, avšak mír neznamená konec trápení. Toho je tato publikace důkazem…

V závěru knihy nechybí podrobný seznam odkazů na citované pasáže a seznam pramenů a literatury, z kterých autor čerpal. Překlad knihy do češtiny podpořil Goethe-Institut.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Host.