Kultura nezahyne, přežije v kanálech

Sborník rozhovorů se spisovateli, který autor Miroslav Balaštík nazval Literatura v čase lovců dával tušit, že ve výběru autorů některá jména nezazní. Když pak čtenář z knihy zjistí, že jde o výběr textů z literárního časopisu Host, je mu jasné, že jména jako Lydie Romanská, Daniela Kovářová, Miroslav Stoniš či další členové ideově trochu jinak zaměrené Obce spisovatelů se zde neobjeví. Nakladatelství Host tak vydalo sbírku rozhovorů s převážně vlastními spisovateli a opět potvrdilo dlouhodobou tendenci v českém literárním ghettu, v němž spřátelené kolektivy spisovatelů vydávají samy sebe navzájem. Tomu odpovídá i obsah rozhovorů, zatímco povrchní interview s Michalem Vieweghem působí, jako by si Balaštík povídal s hlupáčkem, neformální povídání s Petrem Hruškou zabíhá do až absurdní pseudofilozofie, jejímž vyvrcholením je informace, že „Hruška má v kuchyni trubky“.

Přesto nelze říci, že by paleta osobností, témat a informací nebyla pestrá; právě naopak. Balaštík vyzpovídal spisovatele i básníky napříč žánry i napříč generacemi.  Irena Dousková podává velmi zajímavé svědectví o životě Židovky v normalizačním Československu, u textu Jana Balabána pochopíte, co obnáší žít v Ostravě a Jiří Hájíček zase osvětlí venkovsko-realistickou prózu v kontextu současnosti. Jako zjevení pak působí rozhovor s Jiřím Kuběnou, který zcela upřímně brojí proti odluce církve a státu a demokratickým principům, které navrhuje nahradit monarchií. Monarchistický fetiš byl ostatně v literárním undergroundu oblíbenou provokací obecně.

Na škodu je snad jen ten dvacetiletý rozestup mezi prvním rozhovorem  (Jiřina Hauková) a rozhovorem posledním (Petra Soukupová). V dialozích tím pádem chybí postihnutí dobových fenoménů z různých úhlů pohledu, ať už jím je literární boom v 90. letech či morální krize současnosti. I tak lze ale vysledovat témata či myšlenky, které jsou současným básníkům a spisovatelům za posledních dvacet let vlastní.

Nevyřešenou otázkou zůstává již od devadesátek určitá krize poezie, o které si autor knihy povídá s Petrem Borkovcem, Petrem Hruškou či Vítem Slívou. V souladu s aktuální literární kritikou dochází k závěru, že s úpadkem poezie, ale i literatury jako takové souvisí postmoderní hodnotový chaos, generační diskontinuita, ale i jistý druh autismu, kdy básníci vydávají sbírky sami sobě. Jak poznamenává Borkovec, svůj díl viny nese bezesporu i nepříliš příkladný postoj kulturních redaktorů celostátních deníků, kteří autory básní pohrdají: „Není pak divu, že páni šéfredaktoři a jejich zástupci mají z poezie fóbii a většina národa má báseň za hieroglyf, k němuž schází klíč, a autorské čtení za jakousi černou mši.“

 Co se v rozhovorech vyskytuje velmi často, je srovnání současného a minulého režimu. Ač z Balaštíkových dotazů vyznívá tendence dobrat se k jednoznačnému odsudku předlistopadových poměrů, spisovatelé velmi často připouští, že doba před listopadem byla v mnoha ohledech svobodnější, protože režim měl spoustu skulin, kam bylo možno se uchýlit. Tato dobová svědectví lze vysledovat zejména v rozhovoru s J.H. Krchovským a Petrem Placákem, předními postavami třetí generace undergroundu. Spisovatelé si také všímají i nebezpečně shodných rysů mezi bolševickým bezprávím a současným kapitalismem. Jak trefně poznamenává Placák, například typické firemní školení „je opravdu jako ze žurnálu padesátých let – tak idiotsky rozjásaní lidé, stejné oblečení, stejně uvažující a stejně na povel se smějící, to je opravdu k zblití.“

Přitom téma  určité kapitalistické neonormalizace a krize literatury spolu bezesporu úzce souvisí. Jednoho dne musí zákonitě přijít chvíle, kdy lidé přestanou být uspokojeni lacinou kulturní produkcí a začnou požadovat kvalitu. A ta vždy bude kdesi na okraji existovat. Pomohu si Placákem: „Kultura nezahyne, přežije v kanálech.“

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)