Dcerka

„Důležitý není začátek. Důležitý je konec. A konec spočívá v tom, že jsem přežila.“
– citace z knihy, str. 7 –

Zpráv o válce na Ukrajině, ať už pravdivých či nepravdivých, vybájených či fakeových, je v televizi i v rádiu celá řada. Člověk už někdy ani neví, čemu má a nemá věřit. Proto, kdo už se ve změti novinek z fronty ztrácí, doporučuji nový román s názvem „Dcerka“ ukrajinské spisovatelky Tamary Dudy, který vydalo nakladatelství Host. Jde o autentické zážitky, které autorka sama zažila a převedla do beletristické formy.

Hlavní hrdinka Dcerka se ve svém skoro dospělém věku musí odstěhovat do Doněcku za babičkou, kterou dosud nikdy neviděla. Doněck byl pro ni jen šeď a beton, deprimující prostředí pro deprimovanou mladou ženu. Ale právě to v ní vyvolalo potřebu svět okolo oživit barvami. Začala se věnovat malování a kreativní činnosti. Dnes patří autorka mezi ctižádostivé umělkyně, jejíž talent ohromuje galerie i znalce umění po celém světě svými úchvatnými výrobky ze skla. Jenže cesta k tomu všemu byla dost trnitá.

Rok 2014 změní všechno, překroutí životy většiny lidí na Ukrajině naruby, svět je v šoku, protože Rusko vojensky napadlo Ukrajinu a vyhlásilo tomuto státu válku. Bez nejmenšího zaváhání se Dcerka zapojuje do aktivit vedených proti proruským separatistům. Shání základní vybavení pro vojáky ukrajinské armády a neúnavně pomáhá lidem v nouzi. Dcerka ve svém neúnavném nasazení nachází nejen nové přátele, ale stává se zároveň svědkem toho, jak se letité sousedské svazky mění v nevraživost jako mávnutím kouzelného proutku. Prostřednictvím vyprávění Dcerky sledujeme aktuální dění, jsou nám přiblíženy okolnosti, o kterých se v médiích nemluví, a podány informace přímo z první ruky.

Místy mě při čtení přepadával naprostý šok, těžké pro mne bylo vůbec pochopení toho, co se děje, proti čemu se vlastně bojuje. Nejasnosti vysvětluje překladatelka Jiřina Dvořáková právě v poznámkách pod čarou a nadto podává dovětek v samotném závěru knihy. Moc za tyto vsuvky děkuji, bez nich bych částečně tápala v reáliích.

Ovšem to, co popisuje Tamara, je zcela bezprizorní, subjektivní a často velice intimní, za což jsem jako čtenářka vděčná. Když si člověk uvědomí, že se to stále děje pár set kilometrů za našimi humny, rázem se objeví ten pověstný knedlík v krku.

„Dům, ve kterém jsi plakala, pro tebe už nikdy nebude cizí.“
– citace z knihy, str. 17 –

Všichni, kteří jsou v knize popisováni, mají můj hluboký obdiv, nejen za to, že zůstali ve své domovině, za kterou bojují hlava nehlava, oddaně, rozhodně, bez jakýchkoliv poct a hrdinství, ale i za to, že se Tamara pokusila přiblížit nám ten nepopsatelný chaos, který vzniká, když se relativně spokojený svět obrátí vzhůru nohama.

Autorka, která osobně působila jako aktivní dobrovolnice na Donbase, čerpala nejen z vlastních zkušeností, ale seznamuje nás také s příběhy těch lidí, s kterými přišla do styku během nejhorších chvil v životě. Jde o silné čtení a některé pasáže jsem musela vydýchávat. Surové líčení pocitů ženy, která před válkou neprchla, ale naivně se jí postavila, přitom vůbec netušila, co všechno bude muset obětovat.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host.

Denisa Šimíčková