Po stopách modré kočky

Děj knihy „Modrá kočka,“ od polské autorky Martyna Bunda začíná stavbou kláštera, kolem kterého se odehrává celý příběh. Osudy bohatých šlechticů, chudých venkovanů, příliš svatých mnichů a jeptišek se proplétají, a to od 14. století až do 20. století. Různá historická období, od husitských válel přes čarodějnické procesy až po obě světové války,  jsou zpestřením autorčiných pohledů na jednotlivé historické etapy.

Hlavním pozorovatelem a vyprávěčem není člověk, ale modrá kočka.  Kartouzské modré kočky se rodí ojediněle a vždycky je to hříčka přírody. Mají modrou srst, pro kterou byly zabíjeny a jejich kožichy prodávány. Kočkám se přisuzovala i nesmyslná ďábelská moc. Naštěstí, ne všechny kočky byly zabity. O to víc je jejich líné běhání a zvědavost na ten lidský svět vzácnou mořskou perličkou.

Kniha je rozdělena do dvou částí – Čas vlny a Čas hmoty. Čtenář pozoruje měnící se polskou krajinu v oblasti Kartuzy v průběhu staletí. Stromy a příroda se různě proměňují, ale povaha člověka nikoli. Ten je pořád stejný – sobecký, krutý, útrpný ale někdy i laskavý. Mniši a jeptišky toužící po „vyšších“ tužbách jsou zajímavou sondou do poměrů v klášteře. Sice jsem si vzpomněla na Diderota a jeho Jeptišku, snad jistá podobnost by tu i byla, například zazděná opuštěná jeptiška. Přesto žádná Sodoma a Gomora se tu neodehrává.

Jednotlivé pasáže, které jsou pojmenované podle hlavních postav dávají nahlédnout nejen do rodinných kruhů ale i stavu tehdejší společnosti. A nakonec zjistíte, že tehdejší doba nebyla jiná než dnešní. Dobře, jsme snad humánnější, ale i my jsme schopni nechat umrznout starého člověka na ulici bez povšimnutí. V tom se s tamější dobou nelišíme. Zkrátka a dobře máme spoustu chyb, které se dědí nebo je člověk sám příjme z důvodu okolností.

Abych byla upřímná, kniha se mi nečetla dobře. Oceňuji, že se autorka snažila do příběhu vnést i české prostředí. Zmínky o českých králích z řad Přemyslovců, nebo oblasti zvané Lemberk. To všechno bylo moc milým překvapením a osvěžilo to celkový děj. Zároveň to ukazuje neviditelnou tenkou nit, která se line příběhem a spojuje oba naše národy – svými dějinami, povahami, náboženstvím a osudy.

Myslím, že ke škodě bylo moc postav, které v knize vystupují. Jsou barvité, různorodé a tajemné, přesto někdy se pletou a splývají. Když by jich možná bylo méně, pak by byly čtivější a plynulejší. Ale je to věc názoru. Kdyby všichni potomci kartouzské kočky mohli psát kroniku, byla by daleko lepší než Kosmova či Dalimilova. Zřejmě i přesnější.

Vydalo nakladatelství Argo. V roce 2021.

Dana Beková