Jako po drátku

Příběh románu českého autora Ondřeje Šance z produkce nakladatelství Argo nesoucí název „Jako po drátku“ se odvíjí hned ve dvou časových rovinách a je vyprávěn z pohledu tří osob – odvážné ženy Márie, jejího nejmladšího syna Zoltána a jeho pravnuka Adama.

Počátek vyprávění nás zavede do východních Beskyd poloviny 19. století, tedy doby, kdy české země byly součástí Rakousko-Uherské monarchie. Život na salaších, vysoko v beskydských horách, kde lidé žili často na úplných samotách, nebyl nikterak jednoduchý. Byla to doba, kdy zimy byly extrémně kruté a pokud se na ně lidé dobře nepřipravili, mohli jednoduše pomřít. Jednalo se také o dobu, kdy se pašovala pálenka, pytlačilo v přilehlých lesích a místní vyráběli z drátů nádherné výrobky, jež se zamlouvali bohatšímu panstvu právě v dalekých krajinách, ve městech. Muže plné síly čekaly dlouhé několika měsíční odloučení od rodin, když odcházeli na vzdálené pastviny s ovcemi. Někteří dokonce odcházeli dál než za humna, do dálek vydělat nějaký ten peníz navíc, aby jejich rodiny tolik nestrádaly. Takoví se vracívali třeba i po roce či déle. To pak tvrdou robotu okolo stavení, hospodářství i obdělávání půdy musely častokrát zastat samy ženy, stáří rodiče či dospívající děti. A přesně tohle je i případ Márie provdané do drátenické rodiny. Co naplat. Žena, zvláště matka několika dětí, se musí umět otáčet, aby uživila hladové krky. Jenže hledat cestu, jak z chudoby, hladu a nesnází vyjít co nejlépe, se jí samotné v horách prostě nedaří.

Se svými nejmladšími dětmi, synem Zoltánem a dcerkou Rózou, se proto vydává na popud svého dobrosrdečného a světoznámého známého za lepší budoucností do jednoho měst, kde se prý lidem daří mnohem lépe. Společné zabloudí až do dalekého Ústí nad Labem. Jsme svědky přerodu zvykání si z obyčejného vesnického typu života na špinavé a páchnoucí město, kde bují průmyslová, textilní a chemická výroba. Mohou zde prostí lidé najít štěstí? Mě osobně překvapila ta pestrá směsice národností a jazyků, ale i povah, jež se zde v tu dobu nacházela.

Z cikánského chlapce Zoltána se, vlivem okolností, rovněž stává dobrodruh a z Uher se vydává na strastiplnou cestu do země neskrývaných možností – Ameriky, kde svou maličkostí přispěl například při stavbě Brooklynského mostu. Následně míří vstříc prérii, kde společně s bývalými otroky z plantáží táhli karavanou stádo bizonů z jednoho místa na druhé, a přitom čistili cestu od kostí, jimiž byla tato část země poseta, pro budoucí výstavbu železnice. Byl celý paf z fascinující a tolik odlišné přírody, než na jakou byl zvyklý z domova. Indiáni byli tak zvláštní a ti nádherní pasoucí se divocí koně. Ach! Při čtení těchto pasáží mi v hlavě vytanul jiný nádherný román – „Osamělá holubice“ amerického autora Larry McMurtryho. Nakonec procestoval Ameriku křížem krážem nazdařbůh, kam ho cesty a koleje dovedly. Stál se vlastním panem, panem svého času, štěstí a osudu. Poznává však i odvrácenou stránku Nového kontinentu. Stále tu platí pravidla jak z Divokého západu. Indiáni se mu nakonec stanou osudným, respektive jedna konkrétní indiánka, kterou pojme za ženu a vrací se s ní i se synem zpět do Československa.

Miluji rodinné ságy a zvlášť pak ty, které pojednávají o kusu české historie. Román Ondřeje Šance, který mimochodem v Českém středohoří provozuje rodinnou biofarmu, je opravdu působivý, ale přiznám se, že místy jsem se musela do čtení nutit, což bylo způsobeno nejspíše přemírou velmi popisných scén, jež se navíc částečně opakovaly. Tím však ani v nejmenším nechci toto rozsáhlé dílo nijak znevažovat. Navíc se jedná o autorovu prvotinu (klobouk dolů), a tak věřím, že pokud se pro příště pokusí více vybrousit „drhnoucí“ místa v ději, jistě se můžeme těšit na perfektní příběhy! A já se na ně moc těším.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Argo.

Denisa Šimíčková