„Když jsme odpoledne odjížděli z Bourgu, pustil se Régis s nadšením, jež podle mě bylo zbytečné, do popisování toho, co jsme právě viděli, s mnoha šovinistickými odbočkami. Nikde na světě se nenajdou tak skvělá kuřata, tak skvěle opečovávaná. Opět se tak prokázala francouzská nadřazenost. Jaké mám jen já, pouhý cizinec, štěstí, že žiji v bohem vyvolené zemi. A tak dále, a tak dále.
Po půlhodině Régisova neúnavného vychvalování jsem už toho měl dost a řekl jsem si, že je načase připomenout mu legendu, kterou se Francouzům aspoň prozatím nedařilo potlačovat.
Podle ní sousedé Francie, tedy ostatní Evropané, velmi nelibě nesli, jak štědře ji bůh obdaroval. Nakonec už tuto křivdu nemohli dál snášet a ve vzácné chvíli shody se rozhodli poslat do nebe svého zástupce, aby podali stížnost. ‚Dal jsi Francii ze všeho to nejlepší,‘ stěžovali si. ‚Středozemní moře, Atlantický oceán, hory a úrodná údolí, jižní slunce a romantické severní zimy, vrcholně kultivovaný jazyk, kuchyni bohatou na nejlepší máslo a olivový olej, nejrůznorodější a nejplodnější vinice na Zemi, víc druhů sýrů, než je dní v roce – zkrátka všechno, co by si člověk mohl přát, a to vše jedné jediné zemi. To ti připadá správné? To má být boží spravedlnost?‘ Bůh vyslechl jejich stížnosti a pečlivě je zvažoval. Po chvíli přemýšlení byl nucen uznat, že na protestech něco je. Snad byl opravdu k tomu požehnanému kousku země zvanému Francie dosti štědrý, možná přespříliš. A tak, aby tyto nespravedlivé výhody nějak vyvážil, stvořil Francouze. Ostatní Evropané se spokojeně vrátili domů: spravedlnosti bylo učiněno zadost. Régis si odfrkl, tím výmluvným, pohrdavým francouzským způsobem. ‚Velmi zábavné,‘ odtušil. ‚Zřejmě to vyhovuje anglickému smyslu pro humor.‘ ,To mi ale vyprávěl jeden známý z Německa. A jeho to taky velmi pobavilo.‘ Další odfrknutí. ‚A co čekáte od někoho, kdo má rád knedlíky a kyselé zelí?‘ Dotčeně si sklopil sedadlo a uvelebil se ke spánku. I jeho chrápání znělo lehce pohrdlivě. Vážně nevím, proč ho mám tak rád.“
Jak je patrné z ukázky, kniha je plná laskavého humoru a občasného pošťuchování mezi Francouzi a Angličany. Je ale hlavně o jídle, které je ve Francii téměř až národním náboženstvím. Snad žádný jiný národ na světě neinvestuje tolik do svého žaludku jako Francouzi. A Angličan, který vyrostl na jídle bez chuti a zápachu (tak alespoň on sám popisuje anglickou kuchyni), to dokáže náležitě ocenit.
Kniha je velice inspirativní pro všechny, kteří by chtěli podniknout „Tour de France“, tedy ne přímo na kole, ale za jídlem. Autor se v knize se čtenářem podělí o své zážitky z této poznávací cesty a vezme ho s sebou na mši za lanýže, degustaci žabích stehýnek, sýrový veletrh se soutěží v „požírání“ sýru, trh se šneky, největší aukci vína na světě a v samotném závěru knihy na pročišťovací kúru do francouzských lázní (asi je vám jasné, že ani při takové kúře váš žaludek strádat nebude, to by Francouzi nedopustili).
Mohu vám zaručit, že se u knížky nebudete nudit, a ještě se dozvíte mnoho zajímavého o francouzské kuchyni, o Francouzích a také nahlédnete do tajů Michelinského průvodce. Nemám, co bych této knize vytkla. Je to velmi pěkné a pohodové čtení, třeba na dovolenou. Knížka je navíc útlá, v měkké vazbě, do zavazadla se Vám určitě vejde a na pár dní Vás zabaví.
Takže pokud nevíte, co číst na dovolené, přibalte si tuto knížku. Doporučuji ji číst nejlépe u dobrého jídla a sklenky vychlazeného vína. A příští rok pojedete na dovolenou třeba do Francie…
Peter Mayle, Francouzské hodokvasy
Argo 2014
190 stran