
V této recenzi se vrátíme k jednomu sice ne úplně aktuálnímu titulu, který ovšem stojí za pozornost. Zbystřit by měli zejména lidé se sklony k introverzi, kteří podle autorky Susan Cainové tvoří minimálně 30 % populace. Ve svém okolí určitě nějakého introverta máte, pokud jedním také nejste – lze je definovat jako lidi, kteří raději poslouchají než mluví, raději čtou než se účastní party, socializují se v menších skupinách lidí, opovrhují povrchní konverzací a neradi jsou středem pozornosti. Mimochodem, introverze byla pozorována i u zvířat. Existuje totiž teorie, že introverze a extraverze se vyvinuly evolučně a mají smysl jako strategie v boji o přežití.
Hlavní motivací přečíst si knihu Ticho byl ten fakt, že se sám řadím mezi introverty a doufal jsem, že se tak budu moci více dozvědět o fenoménu, který se mě bytostně dotýká. Kniha vyšla v roce 2013 v Jan Melvil Publishing, její téma je ale zcela nadčasové. Sama autorka je introvertkou a knihou Ticho chtěla pomoci sobě podobným pochopit, proč jsou takoví, jací jsou. Jak už podtitul knihy napovídá, život ve “světě, který nepřestává mluvit” může být pro řadu introvertů obtížný a skličující. A to nejen v americkém prostředí, kde autorka žije. Ačkoliv je USA dle statistik nejextrovertnější zemí na světě, i v Evropě jsou sebedůvěra, otevřenost či družnost považovány za vlastnosti úspěšných.
Na statistikách, výzkumech, i životech konkrétních lidí Susan Cain dokazuje, jak odlišně introverti reagují na různé druhy podnětů v práci, při studiu i v osobním životě. Studie například ukazují, že introvertům se při vedení byznysu lépe daří spíše s malým vkladem ze strany ostatních členů týmu, kdežto extroverti svůj tým dokážou vést mnohem efektivněji obklopeni ostatními. Povzbuzující je fakt, že mnoho osobností dosáhlo úspěchu na profesní dráze nikoliv introverzi navzdory, ale právě díky ní. Na příkladech leaderů jako Steve Jobs, Bill Gates či Barrack Obama lze pozorovat, že i s introverzí ve vínku je možné výrazně uspět.
Kontrastem k západní extraverzi jsou kultury většiny asijských národů. Susan Cain uvádí, jak může být stejné chování v těchto rozdílných kulturách vnímáno diametrálně odlišně: na západě jsou žáci povzbuzováni, aby se zapojovali do výuky a hlasitě dávali najevo své názory. V Číně nebo Japonsku je takové chování považováno za zcela nevhodné, protože snižuje respekt učitele. Děti v USA si obvykle hledají přátele mezi společenskými a v kolektivu oblíbenými vrstevníky, zatímco v asijských kulturách to ostatní táhne spíše k uzavřeným typům osobností, které něco dokázaly. Neměli bychom se alespoň inspirovat?
Extroverti v Tichu naleznou vysvětlení, proč jsou někteří z jejich známých tak nepochopitelně jiní, a že být introvertem není nic méněcenného. Introverti pochopí, že “být tichý” je zcela v pořádku, “divných” lidí, jako jsou oni sami může ve skutečnosti tvořit až 50 % populace. Jen o sobě nedávají tolik vědět.
Jak Susan Cain v knize Ticho dokazuje, misky vah obou osobnostních typů jsou zcela vyrovnané. Oba se skvěle doplňují a navíc hrají ve společnosti velmi důležitou roli. Extroverti prostě jen mají tendenci se někdy hlasitěji prosazovat, kdežto my introverti dáváme přednost tichu.