Otakar Vávra oslavil svých sto let

Zvláštnost Vávrovy tvorby převládá spíše v kvantitě než kvalitě. Za první republiky se zasloužil o snímky Humoreska, Kouzelný dům, Pacientka dr. Hegla, Pohádka máje a Turbina. V tomto období byl jeho největším konkurentem Martin Frič. V letech padesátých a šedesátých se objevila pro V. konkurence v podobě mladší generace, jako František Vláčil (Marketa Lazarová, Údolí včel), Karel Kachyňa (Kočár do Vídně, Ucho) nebo Vojtěch Jasný (Všichni dobří rodáci). Tam, kde oni nabízeli osobitý a nezaměnitelný styl, tam mohl Vávra nabídnout jen solidní řemeslo (Občan Brych, Srpnová neděle, Noční host). Pokoušel se tedy držet krok s omladinou, zrovna když se na scéně objevili další skvělí režiséři – Miloš Forman, Jan Němec nebo dokonce Vávrovi studenti Věra Chytilová, Jiří Menzel či Evald Schorm. Vávra odpověděl na jejich tvorbu hrubínovskými adaptacemi (Zlatá reneta, Romance pro křídlovku a s naturalistickým Kladivem na čarodějnice). I jeho nejlepší filmy neměly zdaleka na kvalitu těch od mladší generace. Ale jde zde také o to, kdo jde dále. Přišel s trilogií Dny zrady, Sokolovo a Osvobození Prahy, čímž si zajistil možnost točit v 80. letech projekty s gigantickými rozpočty (Putování Jana Amose, Komediant, Oldřich a Božena, Evropa tančila valčík).

Otakar Vávra napsal 3 knihy; Zamyšlení režiséra (1982) pojednává především o filmařské práci a vychází z Vávrových přednášek na FAMU; Podivný život režiséra (1997) je zase objemnou snůškou dobových historek a drbů; a třetí vzpomínkovou knihou je Moje filmové 100letí (2011).

Mezi Vávrovu slabost patřily davové scény s tisícovkou komparsistů, které ale ovládal opravdu bravurně. Jeho silnou stránkou byla také pracovitost. Byl velikým dříčem a dobře si uvědomoval, že k cestě na vrchol nestačí pouhé nadání, ale především píle. Nebyl den, kdy by nepsal. Chodil den co den do kina a z dobrých filmů zpětně dělal scénáře, jak sám přiznal. Vypracoval se v době, kdy ještě neexistovaly filmové školy. Má pedagogické sklony, které využil prvně v Masarykově lidovýchovném ústavu, jeho žáky byli o generaci starší spisovatelé, které učil, jak psát scénář. V letech 1957 – 1962 vedl na FAMU slavný ročník, v němž se sešli kromě jiných Věra Chytilová, Jiří Menzel, Evald Schorm a Jan Schmidt. Svou kariéru učitele ukončil jen před pár lety.

S FAMU je spojena jedna z nejtemnějších kapitol Vávrova života. Mohl za to snímek Vlastimila Venclíka Nezvaný host, který byl Vávrou ohodnocen jedničkou s vykřičníkem. Bohužel tamější cenzura odhalila parafrázi na okupaci republiky spřátelenými vojsky, psal se totiž rok 1969. Film byl zabaven, Venclík vyloučen a Vávra volán k zodpovědnosti. Byl zbaven všech akademických funkcí, o židli na katedře ale nikoli. Chtěl nějak odčinit své provinění a vzpomněl si na svůj kdysi rozpracovaný scénář Synové lidu, který souvisel s druhou světovou válkou. Zařídil si tak jistotu práce na několik let, navíc s tanky a spoustou komparsu.

Otakar Vávra patří mezi jedince, kteří se chlubí rádi a velmi často. Třeba tím, že za Němou barikádu dostal první státní cenu v nové republice a film byl prodán do mnoha států celého světa.

Od svých devadesáti pije jen francouzské víno. Jak sám tvrdí, je náročný a vždycky byl. „Nikdy jsem neměl jiný oblek než z nejlepšího modelového salónu, z anglické látky, samozřejmě. Boty jsem si kupoval anglické, rukavice v Paříži. To je můj standard, takhle žiju od dvaceti let.“

Nyní nezbývá než panu Vávrovi popřát do dalších let především zdraví a ještě kapku té fantazie, která se snad promítne do další jeho tvorby. A jaký je tedy lék na dlouhověkost? Snad točit celý život filmy, být ochotný tomu podřídit absolutně všechno a neplést se zbytečně do případných politických manévrů.

Lucie Steffková

Již pár měsíců se řadím mezi studenty Ekonomické Žurnalistiky na VŠB. Patřím mezi lidi, kteří se neustále smějí a snaží se vykouzlit úsměv i na jinak zabručených tváří. Miluju sport, upřímnost a nejvíce své přátele, bez kterých si život nedokážu představit. Tak to jsem já pánové a dámy, bez obalu, přesně taková, maková.