Život na pavoučím vlákně

Prozatím jakýkoli román z pera české spisovatelky Anny Strnadové mi vyrazil dech. Nejinak je to i v případě nového historického díla s názvem „Život na pavoučím vlákně“, jež v roce 2024 vydalo nakladatelství Argo.

Román líčí osud několika rodin, jež jsou dějinnými událostmi navzájem propojeny. Soustředí se zejména na dobu od nástupu nacismu až do hluboké normalizace v Československu.

Dunivý zvuk bubnování do bubínků zesílený o hvizd pištců se mi zařezával do uší, jako by němečtí chlapci proslulé Hitlerovy mládeže procházeli nedaleko mne samotné. Při tomto zvuku se Židé těmto chlapcům v krátkých kalhotách a bílých podkolenkách klidili z cesty. Naháněli jim totiž hrůzu velkou stejně jako dupot vojenských holínek samotných německých vojáků.

Jeden byl vlastenec jako poleno, ale časy se mění a mění se i lidé. Ze dne na den si mnozí poněmčí nejen jméno, ale také své horlivé přesvědčení. Rozepjatá orlice s hákovým křížem na brigadýrce působila stejně strašidelně jako umrlčí lebka pod ní. Dvě ostře sražená S na límci označovala ty nejcyničtější, strohé, bezcitné, zbavené náboženské víry, aby mohli s klidem ospravedlnit svá zvěrstva. Moc je opojná.

Válka naštěstí skončila, avšak kdo by měl chuť oslavovat vítězství? Někteří možná ano, jiní jsou rádi, že dosud nezešíleli. Málokdo v tom náhlém veselí pochopí, že jsou lidé, co si nosí žlutou hvězdu, ten zpropadený cejch, usazenou hluboko uvnitř sebe samých. Vrací se domů, ale ke komu, když je nikdo nečeká? A kam, když jim jejich dřívějších majetek již nepatří? Z poválečné blouznění přeživších a osamělých mi trhalo srdce.

„Všude kvetly šeříky, voněly jinak než loni a předloni, protože taky slavily mír.“
– citace z knihy, str. 81 –

Přichází nová éra, prý lepší, říkali… Jenže komunismus do našich luhů a hájů přivlekl jen jinou verzi totálního zmaru. Samozřejmě je zde sorta osob, kterým se daří. Jsou to ti známí převlékači kabátů, často jdoucí i přes mrtvoly. Ono to převlékání kabátů je vůbec jedna z nejhnusnějších zvrhlostí lidského pokolení. Přemýšlím, co za jedince je něčeho takového schopen. Myslím, že na odpověď nikdy nepřijdu.

„Dělalo jim dobře, když mohli ublížit. Člověk, který ztratil svědomí, člověku, jenž pozbyl důstojnost.“
– citace z knihy, str. 176 –

Kolik zprzněných životů si vyžádala tato „skvělá doba“, a to i v přeneseném slova smyslu, vždyť kolika nadějným mladým lidem nebylo umožněno studovat či pracovat tam, kde by excelovali. Příkladem je nám v románu Jirka Palát, správňák, srdcař, slušňák, ale „bohužel“ i přesvědčený katolík. Stranu provokuje svou čestností a smyslem pro spravedlnost. Mstivost takovým jako je on, je něco, co mají soudruzi v popisu práce a taky nenávist, zákeřnost a ubohost.

Že je paní Strnadová skvělá spisovatelka, o tom mě přesvědčila ve všech svých předchozích knihách, které jsem zhltla jako malinu, ovšem „Život na pavoučím vlákně“ je mistrným dílem, které se řadí k těm pár opravdovým románům, které se mi vypálily přímo do srdce. Evičku Tomschitschovou a Čekanku Sáru jsem si moc oblíbila a z hlavy je jistě dlouho nevyženu. Vlastně ani nic takového nechci…

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Argo.

Denisa Šimíčková