Anglická zahrada

Achich ouvej. Probůh, tohle bylo opět tak bolavé čtení, ale u autorky Petry Klabouchové přesně toto očekávám. Nebojí se zpracovat témata, o kterých se v médiích raději mlčí, ač zrovna tento příběh, inspirovaný skutečnými událostmi, které v červnu roku 2006 otřásly italskou veřejností, mediální masáží prošel.

Nečinnost a bezcitnost policejních orgánů mi rvala srdce. Dlouho se přikláněli k hypotéze, že chlapci se z domova vydali dobrovolně kvůli neutěšeného rodinného prostředí.

„Tihle pánové jsou moc studovaní. Oni mají vždycky pravdu, i když ji nemají.“
– citace z knihy, str. 40 –

Zoufalství rodičů, kteří sice řešili plno neshod, bylo autorkou vykresleno tak, že jsem se vcítila do emocí jak otce, tak matky, a to sama žádné vlastní dítko nemám. A právě pro čtení tohoto díla je to možná i dobře, přeci jen, milující matky bývají citlivější a hrůzné scény popisující krutost únosců a pocity i utrpení samotných dětí, pro ně nebude zrovna příjemné.

Nejvíc mě drtil pohled na celý prožívaný únos jedním z nezletilých chlapců, který si vlastně všechno dával za vinu – že rodiče příliš zlobil, neposlouchal, chodil sem tam za školu, rád blbnul s kamarády až do setmění… Svým povídáním promlouvá přímo ke čtenáři. A právě tohle byl extrémně dobře zvolený tah autorky – čtenář se tak do děje ještě více ponoří. Jako by se ho to samotného týkalo.

Pomluvy, které se maloměstem šířily, den co den horší a mrzutější, z těch se mi přímo zvedal žaludek. Ještě větší agonii jsem prožívala při počínání reportérů. Ta zatracená média házející vinu z jednoho rodinného příslušníka na druhého. Jejich až „obdivuhodné“ hledání špíny na všechny zúčastněné a zveličování veškerých zjištěných (ale i vymyšlených a zištně vykonstruovaných) záležitostí…. Já vím, proč se v televizi nedívám na zprávy.

„Vyvíjí se nám to nečekaně dobře, co? Jestli to takhle půjde dál, máme práci na pár let. Teda chtělo by to ještě najít těla, to jo. Za chvíli na nás vyplivnou nějaký první podezřelý. Já to vidím na tu jejich rodinu, to je hrozná sebranka. Než je rozebereme zprava doleva, minulost, pomluvy, jsou Vánoce. Začíná mě to bavit.“ – citace z knihy, str. 60 –

Poslední kapkou pro mne bylo vyjádření místního faráře. S prominutím, dala bych mu do zubů.

A rozuzlení? To bylo nakonec totálně nervy drásající a hnulo mi žlučí jako už dlouho nic.

Proboha, proč si lidé musí stále činit taková zvěrstva? Tohle mohou dělat jen lidské zrůdy, lidský odpad, který bych bez skrupulí nahnala nejlépe před lidový soud. Tam by ani náznakem nedostali sebemenší šanci tu svou hnusotu vůbec obhajovat.

A rada na závěr: prosím 🙏, vygooglete si příběh obou zmizelých chlapců až po přečtení této knihy. Vím, že to člověka při čtení svádí, ale připravili byste se tak o jedinečný napínavý zážitek, jak to celé dopadne. I když je pravdou, že v náznacích je o konečném údělu sem tam nějaká ta vsuvka patrná…

Bonusové okénko pro ateisty – slova z knihy, se kterými se ztotožňuji: „Faráři pokaždé vyprávějí lidem hloupé věci. Je to jejich práce. Vyprávějí nesmysly už od dávných časů a když se ten nesmysl, zda hodně divný, oni povídají, že to tak zkrátka je, protože to tak chce Bůh… Jestli nevěříš v Boha, nejsi dobrý člověk, protože každý dobrý člověk věří v Boha a to, co říká Bůh, je jediná pravda. Takhle si to páni faráři kdysi dávno vymysleli. Aby je všichni poslouchali a neodmlouvali a oni si mohli dělat, co chtějí.“ – citace z knihy, str. 64 –

Knihu vydalo v roce 2020 nakladatelství XYZ.

Denisa Šimíčková