Podvod zlatého faraona

„Jednoho dne zjistíme, že mýty obsahují skutečnost. Zatímco to, co jsme považovali za historii, bylo mýtem, který jsme si vymysleli.“
– Gerard Massay, str. 8 –

Egypt – vykopávky a moje oblíbené období faraonských dějin – panování Achnatona, kacířského vládce, který během svého panování zavedl monoteistické náboženství, a jeho syna Tutanchamona! Od tvorby Petry Klabouchové lze očekávat cokoliv, to už jsme se ostatně přesvědčili několikrát, avšak konspirační román z této dávné historie mě u ní prostě překvapil.

Jako velký milovník starověkého Egypta jsem byla s vyprávěním nadmíru spokojená. Poslech mi zpříjemnil milý hlas Petra Neskusila.

„Podvod zlatého faraóna“ je konečně román, který nepopisuje jen fantastický objev Tutanchamonovy hrobky, ale nabízí i poměrně hluboký ponor do charakteristických vlastností Howarda Cartera, objevitele jednoho z největších nálezů moderní egyptologie. Byl to workoholik, nic pro něj nemělo větší cenu, než oddaná a stoprocentní práce, kterou odváděl nejen on sám, ale to stejné vyžadoval i od svých spolupracovníků. Bez jeho bezmezného zapálení by mohl Tutanchamon ležet neodhalen třeba dodnes… Jenže proč se za objevem hnal jako pominutý? Jaký byl jeho opravdový záměr? A mohlo se vše udát tak, jak nám to autorka v románu servíruje? Popravdě, doufám, že nikoli. Carter by pak v mých očích klesl snad nejhlouběji, jak je to jen možné. V románu je totiž vykreslen jako pěkné kvítko, liška podšitá, všemi roupy mazaná a intrikář neštítící se téměř ničeho. Nicméně rozhodně jde o pozoruhodné uchopení příběhu…

Píše se konec 19. a začátek 20. století. Tehdy byl Egypt přesycen anglickými kolonisty. Stali se součástí běžného egyptského života, nabízeli dobré pracovní příležitosti pro místní, za kterou dostali dobře zaplaceno. Mezi ostatními vědci nebyl Carter oblíben. Pocházel z chudých poměrů, a to se v těchto časech neodpouštělo. Nebyl pro ně žádným vědcem, ani archeologem. O to vřeleji byl přijat špinavými a nevzdělanými domorodci. Alespoň takto na místní chátru, ubožáky pohlíželi angličtí gentlemani. Dnes už víme, jak této nabubřelé společnosti, která Carterovi ostatně nikdy neprojevila nejmenší respekt, svým objevem vytřel zrak. Škoda, že tomu tak nebylo pro až maniakální pečlivost, kterou odváděl při znamenité badatelské práci. Jeho poslední léta byla ohromně smutná.

Jenže otevření hrobky mrtvého faraóna seje mezi všechny, kteří u jeho nalezení byli přítomni, a mezi všechny, co s tím vším měli co dočinění, zkázu. Mnozí si ji spojují s dávnou kletbou starověkých bohů. Je plíživá, pomalá, záhadná, ale smrtící… Jedni věřili v pověry, druzí proklínali tohle tupé uvažování.

Linka ze současnosti nás přenese do roku 2011. Ocitáme se v pulzující sedmnácti milionové Káhiře, matce měst, kde má vše svůj řád v chaosu, hluku a křiku. Káhira je zrovna zmítaná bouřlivými dny revoluce. I přesto vůně koriandru, skořice, kurkumy a vodních dýmek vábí nosy hord turistů, i těch, kteří v egyptské metropoli zapustili kořeny. Jednou z nich je hlavní ženská postava – Egypťanka se šumavskými kořeny. Při vyklízení harampádí z půdy rodinného domu nacházejícího se v proslulé čtvrti Garden City objeví poklad. Poklad v podobě zapomenutých fotografií a deníku. Díky nim putuje zpátky po proudu času, do časů, které si už nikdy nechtěla připomínat. Ani v nejmenším netuší, že jí při odhalování rodinné historie půjde doslova o krk.

Mladá žena zjišťuje, jakou roli sehráli její předci při objevení Tutanchamonovy hrobky a nestačíme žasnout nad mocenskými hrátkami, jež ovlivňují světové dění. Kdo rozhoduje o tom, co bude veřejnosti předloženo jako fakt, a co bude naopak umlčeno a záměrně zapomenuto? A co když se dávné ozvěny zamlčované pravdy opět přihlásí ke slovu?

Chování prvních „rádoby“ archeologů k nálezům bylo příšerné, bez špetky úcty a pokory. Nešlo o žádný výzkum, ale sprosté rabování. Ziskuchtivost byla přece tak omamná. Při hledání vzácných artefaktů páchali nenapravitelné škody. Na nějaké ošetřování, zkoumání, restaurování předmětů, aby byly zachovány budoucím generacím, na to neměli čas ani chuť. Chtělo se mi až brečet. Pletichy, nelegální obchod, vykradači královských hrobek s posvěcením z těch nejvyšších míst. Každý chce urvat něco pro sebe, jen sem tam jde někomu o opravdovou záchranu. Nu, laický čtenář zůstává ochromen, a ti, co mají o tématu něco načteno, kroutí hlavou nad opovážlivostí nejen ze strany kolonistů.

„Artefakty, jež dokázal čas zachovat po celá tisíciletí, my bez výčitek v jedné vteřině zmaříme.“
– citace z knihy, str. 100 –

Spolu s mladou ženou poznáváme okolnosti, které zavedly české občany do těchto končin. Sledujeme budování evropské Káhiry, kde komunity tvoří převážně Češi, Němci, Italové, jež založili multikulturní metropoli na mírovém soužití desítek národů. Bohužel je tato po staletí platná sounáležitost zničena změnami nálad při politických šarvátkách. Dokonáno jest vlivem válečných událostí, kdy vzrůstající nenávist dřívějších sousedů propukla v kruté velikosti. To všechno pro mne osobně bylo velmi zajímavé. Provázání Egypta s tehdejším Československem bylo místy dojemně krásné, místy naopak bolestně krvavé.

„Člověk musí nejdříve hledět smrti do tváře, aby ocenil křehkou krásu života. Někdy je potřeba přijít o všechno, aby mělo smysl znovu začít bojovat.“
– citace z knihy, str. 404 –

Líbilo se mi, jak byl průběh vykopávek vylíčen ne s romantickou představou, ale se všemi negativy, které archeology a jejich pomocníky dennodenně doprovázely: úmorná vedra a dusivé podnebí, pouštní prach zalézající do všech pórů, nehostinné podmínky, nedostatek jídla a spánku, nebezpečí vážných úrazů či uštknutí kobrou. Práce to byla tvrdá, neměnná, den za dnem na chlup stejně úmorná. Carter navíc neodpouštěl zahálku. Román je sice pln odhodlání najít s věčně bolavými a shrbenými zády, jež už nikdo nikdy nenarovná, něco jedinečného, to ano, ale není to podáno idealisticky tak jako v jiných knihách. Tady byla jasně patrná krvavá dřina protkána nepohodlím a odříkáním, i ne zrovna legálními machinacemi. Navíc doplněna o nekalé praktiky tehdejších mocipánů lačnících po ziscích, kteří v podstatě rozhodovali o každé pídi pouště, v níž se nalézaly (a dodnes nalézají) další a další poklady nevyčíslitelné peněžní i historické hodnoty…

„Bojovat proti úmyslnému uvádění v omyl nemá smysl.“
– citace z knihy, str. 284 –

Co mě potěšilo nejvíce, je odkaz na dobu vlády mého vůbec nejoblíbenějšího faraona ze všech – Achnatona. Obrovské poznání jeho vlivu na lidské dějinné události jsou v románu vylíčeny tak, že, kdyby byly světu odhaleny, dokázaly by změnit celosvětový řád!

Děkuji autorce za vsuvky na konci každé kapitoly v podobě mouder a různých poselství dávných učenců. Je šílené, že jsou mnohé přenositelné i do dnešní doby.

Pár příkladů:

„Tolik bolí zůstat v tichu, když nasloucháš hloupostem. Zbytečné ale odpovídat hlupákovi. Mluvit o jeho slovech dává zrodit se sváru. Jeho srdce neumí přijmout pravdy.“
– písař Khakheperraseneb, 1880 př.n.l., str. 261 –

„Kdo zbohatne díky lžím, nebude mít pokračování ani potomků na Zemi. Ztratí se a nenajde už domova. Jeho cesta nebude dobrá.“
– Irtisenova stéla, 2050 př.n.l., str. 269 –

„Zbytečné je dáti se do boje s lejnem. Ať zvítězíš nebo prohraješ, stejně budeš muset se do lázně odebrat.“
– staroegyptské přísloví, str. 304 –

Za poskytnutí audioknihy k poslechu děkuji Audioteka.cz.