Mijamoto Musaši: příběh psaný mečem

„Až zetlím v kostru,
co můj cit lásky k tobě?
Zanikne se mnou?
Bude létat s oblaky?
Stane se deštěm? Květy?
– citace z knihy, str. 131 –

Titul „Mijamoto Musaši: příběh psaný mečem“ je pozoruhodným čtením zejména pro milovníky starého Japonska a samurajské kultury. Co jste dosud nevěděli, dopídíte se ze zápisků pamětí ponuré životní pouti muže jménem Mijamoto Musaši (1584-1645), které sepsal na prahu smrti při svém pobytu u japonského knížete. Autor Jakub Zeman nám v češtině předkládá jedinečný a, zejména pro japonskou historii, velice drahocenný text.

Musaši pojímá paměti jako jakýsi zádušní text za ty, kteří ho jeho přičiněním na oněm světě předešli. Byl totiž věhlasným válečníkem, samurajem, mistrem bojových umění. Sledujeme jeho dětství, dospívání a rozhodující boje s významnými mistry šermu.

Dostalo se mu vzdělání pod moudrým učencem v klášteře nedaleko rodné vesnice, aby se z něj nestal jen tolik toužebný hrdinný pěšák bojující za svou zemi v bezpočtu bitev, ale i přemýšlející muž rozeznávající dobro od zla, jež se v budoucnu při svých toulkách světem umně vyvaroval venkovských způsobů. Zároveň se začal u svého přísného otce učit technikám a ctnostem bojového umění – šermu (džitte) a vrhání nožem (šurikenu). Nic naplat, chyb se dopouští a až se ztrátou milovaných osob dospěje, zmoudří a uvědomí si, že spoléhat může jen sám na sebe. Zjistí, že nenávist i zoufalství se rodí hluboko v srdci a jejich velikost může být stejně ohromná jako láska k osudové ženě. Pozná, že ze zármutku může člověk klidně i zešílet. Naivitě mladí se v pokročilém věku už jen směje. Ve stáří si teprve uvědomuje, jakou roli v jeho životě hrála náhoda a štěstěna, která mu dopřála přežít i ty největší peripetie.

„Jsme-li mladí a šťastní, sami si to mnohdy neuvědomujeme a opouštíme klidný přístav štěstí, vstříc bouřím, do kterých nás žene neklid našeho srdce. Myslíme si, že se přece vždycky můžeme vrátit, ale často, přečasto se mýlíme.“
– citace z knihy, str. 59 –

Za svůj život zabil nespočet protivníků, ale nikdy nezabíjel bez rozmyslu a pádného důvodu. Samotnému mu bylo proti srsti ubližovat bezbranným, ať už lidem či jiným živým tvorům. Putoval po celé zemi, původně se skrýval po fiasku utrženém v sekigaharském masakru, později objevoval neznámé kraje jako pouť válečníka za sebezdokonalováním (muša šugjó), aby se tak stal co nejlepším bojovníkem. 

„Někdy člověk musí učinit věci, které se mu pranic nelíbí, ale byl to potom život, který nás bude těšit?“
– citace z knihy, str. 58 –

Příběh je protkán násilím, uťatými hlavami, které ohlodávají toulaví psi, lidské trupy rozdělené mečem vedví. Na druhou stranu obsahuje kniha plno moudrých a hloubavých myšlenek.

„Válka v lidech probouzí často to nejhorší, takže se podobají ďáblům a konají činy, které by se jim v době míru samotným hnusily.“
– citace z knihy, str. 70 –

Jeho vyprávění je utnuto dovršením devětadvacátého roku života. Což by mě rozčarovalo, kdybych nevěděla, že na trhu je již k dostání pokračování s názvem „Mijamoto Musaši: dva meče“, které vyšlo v roce 2026 u nakladatelství Epocha.

„Nedosáhnout toho, co člověk chce, je krutým osudem tohoto pomíjivého světa a vítr marnosti si svůj čas nevybírá.“
– citace z knihy, str. 95 –

V knize jsou krásně popsány tehdejší zvyky a obyčeje, jež mnohé nám dnes připadají brutální, až absurdní. Knihu doprovází nádherné ilustrace Jiřího Straky.

První díl této neuvěřitelné série vydalo v roce 2024 nakladatelství Epocha, kterému tímto děkuji za poskytnutí recenzního výtisku.