Proč věříme dezinformacím: strategická komunikace jako možná cesta z bludného kruhu

„Žijeme ve světě post-pravdy, respektive rozkladu pravdy.“
– citace z knihy, str. 17 –

Pojem dezinformace současnou společností rezonuje ve velkém měřítku a mohlo by se tedy zdát, že jde o novodobý fenomén. Autoři publikace „Proč věříme dezinformacím?“, kterou letos vydalo nakladatelství Kniha Zlín, nás však vyvedou z omylu – dezinformace jsou v komunikaci jevem, který je starý jako lidstvo samo.

Informační šum, enormní záplava informací, třízení toho, co je a co není pro naše bytí potřebné, prvořadé, a co naopak vytváří jen začarovaný kruh, ve kterém se mnozí z nás pachtí. Informacemi jsme díky pokrokům v technologiích a nástupu umělé inteligence čím dál tím více zahlceni a čím dál tím více je nutné učit společnost, jak se v té změti orientovat. Mnoho lidí neumí rozpoznat lživou informaci, dezinformace je záměrně na první dojem umně zkomolená nebo prezentována zavádějícím způsobem tak, aby se tvářila jako absolutní pravda. Lidé často nad tou šílenou záplavou zanevřou, fakta si neověřují a efektivně nevyhodnocují a často jakoby vypnou mód zdravého rozumu a kritického myšlení.

Autoři publikace působí jako bezpečnostní analytici a mediální specialisté. Snaží se čtenáři vysvětlit, jak z bludného kruhu vybruslit, na co si dát při předávání informací pozor, kterým zdrojům důvěřovat, a naopak jakým se velkým obloukem vyhnout.

Na konkrétních příkladech poukazují, kde se tzv. fake news objevují nejčastěji, proč tomu tak je a co vede celosvětovou populaci častokrát bezhlavě dezinformacím uvěřit. Zmiňují, že odolný vůči nim není nikdo – liší se jen míra odolnosti, s níž je jim daný jednotlivec schopen vzdorovat. Tento poznatek mě dost vyděsil. Naštěstí tvrdí, že se proti tomu dá účinně bojovat a předcházet polarizaci společnosti, která se jen tak snadno nerozvrátí a neumožní bujení extremismu spolu s populismem. Lék k tomu je jasný – společnost se musí snažit cíleně budovat prostředí důvěry, a to zejména prostřednictvím státních autorit a předních představitelů jednotlivých států, kteří provádějí promyšlenou strategickou komunikaci směrem k občanům. To se dlouhodobě daří např. skandinávským a pobaltským zemím. Česká republika v tomto až povážlivě pokulhává. Vždyť důvěra v oficiální média a instituce za poslední roky nesmírně poklesla! Autoři se v této podrobné publikace snaží přijít na kloub tomu, co tento trend způsobilo a proč se lidé k takovýmto postojům vůbec uchylují. Nemalou část věnují praxi, tomu, jak efektivní s dezinformacemi bojovat a jak eliminovat dezinformační šum.

Velmi poutavá je kapitola, která čtenáře zavede na výpravu do dávné minulosti, kdy jsou dokonce už v nejstarším dochovaném díle epické světové literatury patrné náznaky šíření falešných zpráv. O to zásadnější je fakt, že nám vývoj a prohlubující se digitalizace v dnešní době dovoluje vytvářet zcela jedinečné a přesvědčivé modely lidského chování a ty pak zneužít pro vlastní prospěch či použít jako kompromitující materiál s cílem někoho očernit. Určitě jste v poslední době zaznamenaly rozmach deepfake obrázků a videí, ale i klonování hlasu, či tzv. memů. I o nich je v knize řeč.

Jsem ráda, že autoři zacílili úměrnou část textu také na boj s dezinformacemi v českém rybníčku. Česká republika nebere tuto problematiku na lehkou váhu, šíření dezinformací je pokládáno Ministerstvem vnitra za významnou hrozbu. Zároveň si ale dost dobře uvědomuje, že státu chybí strategická komunikace, která by uvedenou hrozbu eliminovala… Co s tím?

Myslíme si, že doby cílené propagandy jsou ty tam, ale pravda je docela jiná… Tato publikace si rozhodně zaslouží pozornost. Hranice mezi pravdou a lží je věru nesmírně křehká.

Knihu ocení hlavně ti, kteří si jsou tohoto nekalého společenského úkazu, kdy jsou nepravdivé informace šířeny za účelem oklamání lidí (a to zcela úmyslně), moc dobře vědomi.

Za recenzní výtisk děkuji Albatrosmedia.cz.

Denisa Šimíčková