Sedmá slza

„Chtěla bych být voda. Jen si tak teče, vyhýbá se kamenům, ale když přeteče, všechno smete.“
– citace z knihy, str. 78

Debutový román české autorky Pavly Garwoodové „Sedmá slza“ je naprosto famózním počinem. Dlouho jsem se u čtení tolik nedojala jako tomu bylo u tohoto jedinečného vyprávění pojednávajícím o irské legendě, o níž jsem dosud neslyšela.

Krásná Klára se ocitá na životní křižovatce, ze které vedou pouze dva směry. Jeden uzamkne všechny dosavadní události a dále je nepropustí, v druhém případě se Klára ponoří do víru beznaděje a zoufalství.

Po tragické ztrátě se Klára rozhodne jít dál a čelit životním zkouškám s otevřenou myslí. Aby v sobě ukonejšila neklidný vnitřní Hlas, který ji provází celým životem a sílí v situacích, kdy jí ohrožuje nebezpečí, rozhodla se splnit svou povinnost – najít vlastní kořeny, vydat se zpět po stopách těch, kteří ji ze svých plánů vynechali, a vybudovat si identitu, díky níž nalezne odpovědi na prozatím nezodpovězené otázky. Při některých zjištěních se mohou naše životy rozbořit jako domeček z karet, avšak Klára už níže padnout nemůže, protože se momentálně nachází na úplném dně. Psychicky i fyzicky. Všechny nové informace ji mohou naopak jen posílit.

„To máme přece všichni. Nějaký vnitří pocit nebo hlas, co říká, kde máme být. Nebo že máme dávat pozor.“
– citace z knihy, str. 159 –

Překrásně procítěný až bolestný příběh je provázán putováním divokou irskou přírodou a upřímným pohostinstvím přátelských obyvatel, z nichž někteří svou magickou mocí získali za staletí své existence nádech pověsti a legend.

Román se čte svěže, ač je popisované trauma hlavní hrdinky vlastně neúnosné. Autorce se podařilo popsat boj s tíživou životní situací velmi empaticky a já měla co dělat, abych zamáčkla všechny ty slzy, které se mi hromadily v očích. Drsná irská krajina je na stránkách vystižena tak, že máte pocit, že po březích Blasketských ostrovů sami kráčíte a díváte se na horizont zapadajícího slunce. Provázanost Irska s Českem je impozantní. K tomu všemu je autorčina čeština neobyčejně kouzelná.

V závěru příběhu si čtenář nutně pokládá otázku, zda je opravdu nutné v našem životě najít odpovědi na vše, co nás v srdci tíží. Někdy není možné vysvětlit, co a proč se v našem životě děje. Někdy je jednoduše lepší nevědět, nezkoumat a nechat osudu nalézt pro nás opět důvod k radosti.

„Někdy je lepší všemu nerozumět.“
– citace z knihy, str. 348 –

Knihu vydalo nakladatelství Kniha Zlín a zakoupit můžete ZDE.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji autorce.

Denisa Šimíčková