ROAD TRIPPING: Čik Wolfganga Herrndorfa

Nepříliš rozsáhlá novela Čik propojuje populární formu road tripového příběhu a iniciačního textu v poměrně nenáročném a zábavně čtivém celku. Čtrnáctiletý Maik Klingenberg, kterému jeho spolužáci říkají Cvoky, není příliš výrazným literárním charakterem. O jeho rodičích víme pouze tolik, že otec pracuje coby poměrně úspěšný obchodník s pozemky (s momentálními finančními problémy) a matka je toho času v protialkoholické léčebně, kterou v rozhovorech s přáteli eufemisticky označuje jako „farmu krásy“. Pro své okolí je Maik skrz naskrz průměrný a nevýrazný hoch, což představuje v jeho procesu dospívání tu největší potíž. Jeho třídní femme fatale Tatjana totiž slaví narozeniny a pro Maika, zdá se, neexistuje šance, že by ho pozvala. Jako by byl Maik pro Tatjanu i pro většinu svého okolí neviditelný. To jeho spolužák Andrej Čichačov řečený Čik je jiný formát. Je nezbedný, svobodný a nevypočitatelný. A co je podstatné, jako jediný si na konci roku po předání vysvědčení Maika všímá. Respektive všímá si jeho mikiny, kterou by si od něj rád koupil či ji za něco vyměnil. Jak už to tak mezi nedospělými hochy bývá, protiklady se kreativně doplňují a divoká prázdninová jízda do Tramtárie v ukradené Ladě může začít.

Kniha pracuje s typickými prvky početné rodiny iniciačních příběhů, které lze zařadit také pod značku „příběh dospívání“ či „bildungsroman“. Chlapci jsou během svého improvizovaného výletu do fiktivní krajiny nuceni řešit celou řadu problémů a netušených situací, díky nimž můžeme jejich „formování osobnosti“ krok za krokem sledovat. Klíčovým tématem jejich vztahu je samozřejmě sexualita – latentní homosexuální touha může (ale nemusí) být ze strany Čika určujícím motivem. V tomto směru je situace záhy rozvedena do typického trojúhelníku, když kamarádi na smetišti potkají podivné bezdomovecké děvče, jež se k dvojici bezděky připojí. Ta hraje v zásadě podobnou roli, jako Anna v podání Aňi Geislerové ve Svěrákově filmu Jízda – představuje objekt touhy a jako zdroj svádění vnáší do vztahu princip neurčitosti. Samotný cíl jejich cesty, tak řečená Tramtárie, je přes Čikem proklamovanou faktickou existenci natolik absurdní, že pro všechny zúčastněné tvoří jen formální záminku k určitému životnímu průlomu, jímž je „cesta do neznáma“ a tedy vzdání se stabilních a neuspokojivých životních pozic. Vznikající malá dramata a přidružené existenciální otázky, které si na jejich cestě hrdinové kladou, vzbuzují svou naivitou ve tváři čtenáře úsměv. Knihu lze nicméně brát také coby pokus o zobrazení konfliktů, které jsou pro mnohé v dospělém věku vyřešeny jen zdánlivě. Ve skutečnosti mohou být pouze odsunuty stranou pod tíhou praktických starostí „skutečného“ života.

Smells Like Teen Spirit

Popularita žánru „road trip“ (nebo „road movie“ ve světě filmu) je nabíledni. Skrze „příběh cesty“ se naplňuje základní schéma vyprávění jakožto pohybu. Iniciační téma pouti je metaforou touhy po poznání, po zachycení smyslu, který by se měl (nebo přinejmenším by mohl) v průběhu či na konci cesty zjevit. Putování mladého nezkušeného hrdiny objevujícího svět ve svých souvislostech je v případě Čika zajímavé právě onou naivitou pohledu, tázáním dítěte, které bude záhy překryto vrstvami názorů a životních zkušeností a odsunuto na dobu neurčitou. „Text o dospívání“ může krustu již utvořených názorů rozlomit a čtenáři tak poskytnout tvůrčí náhled na nezkaženost a bezprostřednost nedospělého vnímání. Z příkladného okruhu literatury lze uvést třeba klasickou Salingerovu knihu Kdo chytá v žitě, populárního Kafku na pobřeží (Odeon, 2010) Haruki Murakamiho či román Třináct měsíců (BB/art, 2007) Davida Mitchella. Na rozdíl od proslulé generační výpovědi, v níž se sedmnáctiletý Holden Caulfield potlouká ulicemi předvánočního New Yorku s hlavou plnou strastných myšlenek, či od zpovědi umělecky založeného prepubertálního hrdiny Jasona Taylora v Třinácti měsících je Čik značně mělčím čtivem. Zdá se, že Herrndorfovou aspirací je především bavit široké spektrum čtenářstva – mládež i jejich rodiče. Nesnaží se klást závažné otázky z hlubin teenagerské duše, ale spíše vyjádřit rozpustilou hravost v nenáročné formě. Vzhledem k tomu, že jde v prvé řadě o knihu pro mládež, lze autorův záměr vnímat také jako snahu o přenesení Maikovy iniciace na mladistvé čtenáře. Možná právě proto je Maik tolik nevýrazným a průměrným hrdinou: snad představuje správně tvárné ztělesnění projekčních ploch.

Po formální stránce lze autora pochválit především za to, že se vyhnul přílišné dějové schematičnosti. Maikovo velké prázdninové dobrodružství se dobře čte a jednotlivé situace nenudí, přesto vyprávění místy poněkud skřípe, především kvůli trochu lacině efektní bizarnosti některých scén (rodina soutěživých dětí, střelec s fašistickou minulostí). Některé ne zcela hladce zapracované motivy tak z příběhu ční jako nesouvisející anekdoty a kniha v tomto směru určitým způsobem připomíná směšně nekonzistentní a slabomyslně odvážný snímek Crash Road (2007) režiséra Kryštofa Hanzlíka, v němž se Agáta Hanychová v roli svůdné a nepřirozeně moudré maturantky vydává na podobnou iniciační pouť, byť o něco méně nevinnou. Agáta také prochází řadou humorných okamžiků, z nichž si vždy odnese i nějaké to poučení (nesouvislostí scén a trapností humoru však film vyznívá jako jakási pseudofilosofická verze Troškova Kameňáku). Čik sice nikdy neklesá do takových hlubin, ale určité náznaky úpadku zde jsou. Kniha ústí do katarzní scény v bazénu, z jejíhož ideového závěru bychom mohli vyvodit poněkud banální světonázor, že život není třeba brát příliš vážně. Vždyť s lehkostí jde všechno lépe. Zbývá jen doufat, že uvedený Čikův recept řadě introvertních a neurotických čtrnáctiletých duší prospěje.

Abych však nadmíru nekritizoval, je třeba říci, že Čik rozhodně není špatná kniha. Jde o solidně zvládnutou lehčí beletrii pro mládež, která svoje ambice s hravostí naplňuje. Ba co víc, hranice stanovené vlastním konceptem místy i překonává.

Marek Jančík