Vypravěčka z Osvětimi

„Láska se neměří na hodiny, měří se srdcem.“
– citace z knihy, str. 143 –

Mladinká Claudette si plní své spisovatelské sny v jednom z nejkrásnějších měst Evropy, Paříži. Jedinečné příběhy tvoří v bytě nad Seinou. Po obsazení Francie Němci v roce 1940 sice nějakým způsobem vnímá narůstající neklid, ale dokud se jí osobně nedotýká, nemíní si jim kazit příjemné dny zalité snovými vizemi o velikášství vlastní spisovatelské dráhy.

Pak ale nastane den, kdy i Etty bude přímo vystavena fašistické zlovůli, zejména z toho důvodu, že dle nacistické pokroucené ideologie spadá do kategorie podlidí, a to jen díky své víře, víře, ke které však nikdy výrazně nepřilnula.

Pomalu jí dochází, co se děje, jakého nelidského jednání jsou nacisté schopni. Situaci nijak nepomáhá ani vehementní spolupráce francouzské vlády a policejních příslušníků, kteří slepě naslouchali každému Hitlerovu rozkazu.

Chtě nechtě, je nucena probudit se z omámené otupělosti a vyrazit do boje o vlastní svět, myšlenky a později, jako tolik ostatních, o holý život, jehož křehkost je až drásající.

Její osud se ještě v Paříži protne s Tomaszem, Židem z Polska, který je na útěku kvůli nelibému prohřešku. Bavilo mě počáteční hašteření této dvojice při sbližování. Bylo roztomilé a příběhu s předzvěstí nadcházející hrůzy dodalo lidskou tvář. Tomasz postupně Etty zasvěcoval do tajů židovských zvyků a tradic. Ta prozřela, uvědomila si sebe samu i potřebu zachování židovské identity.

Po zadržení a věznění v neblaze proslulém internačním táboře Drancy, byla převezena do Osvětimi, největšího absurdního místa na zemi, které by ani samotný vládce pekel nebyl sto vymyslet.

Obdivuji každého, kdo na tomto a podobných místech nalezl odhodlání zůstat dostatečně silný a odolný přežít. Etty každodenně poháněla slova jejího milého, které jí svěřil hned v počátcích války: „Až tohle skončí, budeš moci sdělit světu, co nám udělali.“ (str. 34). Tato slova se stala její mantrou, důvodem k tomu žít i za ostatní, kteří dennodenní ponižování, bití a mučení prostě ustát nedokázali. Zakázala si se trýznit špatnými myšlenkami a zaměřila se na pomoc druhým, kteří v táboře bezelstně bloudili. Proslula svým vyprávěním smyšlených příběhů. Tou jedinou věcí, kterou jí Němci nemohli vzít, byla fantazie a láska k vyprávění. Spoluvězeňkyním tím nejen zpestřovala úzkostné a bolestné přežívání, ale dodávala i tolik potřebnou odvahu.

Etty válku přežila. Je známo, že mnoho přeživších za to trápil pocit viny, ale Etty v tom viděla smysl a účel – všechny oběti naprosto brutální nacistické vražedné mašinérie udrží naživu právě ve své knize… Tím na ně nikdy nebude zapomenuto!

Nakonec i Etty nalezne své štěstí. Jak málo pravděpodobné, ale přeci radostné shledání ji po válečných létech čeká. Přiznám se, uronila jsem slzu.

Jak mnozí bývalí vězni nacistických lágrů tvrdí „rány se nikdy nezahojí, ale člověk se s nimi musí naučit žít, žít se všemi utrženými ztrátami a neustále se pokoušet najít jiskry dobra“.

Přestože je román „Vypravěčka z Osvětimi“ fikcí, má silné kořeny ve skutečnosti. V románu se autorka inspirovala příběhy dvou francouzských spisovatelek. Tou první byla Irène Nèmirovská, která byla v Osvětimi usmrcena už v roce 1942. O mnoho let později nalezla dcera Denise matčin deník o okupované Francii – naprostý skvost vydaný pod názvem „Francouzská suita“. Tou druhou byla Etta Hillesumová, jež se v táboře stala srdcem baráku a pomáhala ostatním najít smysl, naději a vnitřní mír.

Autorka strávila intenzivní práci bádáním a studiem reálných popisů života v táboře, podrobnosti o táboře jsou tedy, na rozdíl od postav, zcela pravdivé.

Celou tuto nádhernou knihu s vylíčením těch nejkrutějších novodobých lidských dějin, protkanou nebývalou houževnatostí, odhodláním, laskavostí a nadějí, bych uzavřela citátem z knihy: „Nikdo neví, jestli je schopný něco udělat, dokud se o to skutečně nepokusí.“ (str. 66)

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Grada.

Denisa Šimíčková