Džinové

Džinové
Džinové

„Člověk nemá nikdy dost a nikdy se nemůže jednoduše spokojit s tím, jak se věci mají.“
– citace z knihy, str. 101

Můžu říci, že první kapitola stěžování si chudáka Turka, co musí dřít v tom krutém Německu, ač mu platí tisíckrát lépe, než co by kdy vydělal ve své domovině, mě dost namíchla. Ale nakonec celý ten úvod měl své opodstatnění, čehož jsem se však dovtípila až postupným vývojem příběhu. A ten měl rozhodně sílu.

Puberťáci, co jsou od dětství zvyklí žít v prosperujícím Německu, se na popud rodičů vrací zpět do své domoviny, konkrétně do Istanbulu, kde pro ně místní užívají slovo almanci. Protože doma pro ně není ani v Turecku, ani v Německu. Nachází se někde mezi, a i to je jádrem velkých trablů. Je nasnadě, že pro všechny tento přesun představuje velkou změnu a hned ze startu je čeká neskutečná jobovka, pokud to tak mohu nazvat.

V jednotlivých pasážích se nám rozkrývá pohled šestičlenné kurdsko-německé rodiny, která je sešněrovaná z naprosto rozdílných typů osobností. Taková různorodost se jen tak nevidí. Autorka příběhem rozevírá palčivou otázku – co vlastně pro jednotlivé členy slovo rodina znamená? A co znamená jeden pro druhého? Říkají jim něco pojmy jako rodinné pouto a rodinná sounáležitost? Co je jeden pro druhého schopen udělat či obětovat? Nebudu zasklívat, že jednotlivé výpovědi mi vyrazily dech.

Rodina Huseyina a Emine je přesně ten typ, kde se káže voda, ale pije víno, kdy starší vyžadují pokoru a vyjádření vděčnosti mladších, a přitom tak sami nikdy nečinili. Jenže ne vše je takové, jak se na první pohled může zdát…

Patnáctiletý Umit je nejmladší z rodinného klanu a přesun i sled událostí prožívá ze všech asi nejbrutálněji, avšak ohledy se na něj neberou. O jeho vnitřním boji, který ho souží k zbláznění, netuší nikdo z blízkých, což mě vyděsilo asi nejvíce.

Sevda je nejstarší z dcer, která původně do Německa neodjela, byla nucena zůstat u babičky. Čekal jí totiž jiný úkol, ten pravý a jediný správný, jak se patří na tureckou dívku – vdát se a založit rodinu. Tahle holka byla však tvrdohlavá jako mezek. Chtěla studovat, stát se podnikatelkou. Proč by sakra ona nemohla dostat tuto příležitost? Nicméně její role je dána tradicí, tak nikoho nezajímaly její touhy, sny a přání…

A pak se to stalo, v patnácti si pro dceru přijel otec a odvezl Sevdu s sebou za rodinou do Německa. Sevda je štěstím bez sebe, konečně si bude moci splnit svůj sen o studiu, ale čtenáři je jasné, že na ni vlastní rodiče chystají nějakou habaďůru. Její odhodlání se mi líbilo. Byla pevná ve svých názorech, uměla vzdorovat.

Nejstarší syn Hakan mi k srdci nepřirostl vůbec, takový ukňouraný namachrovanec, co si myslí, že se všechno točí jen kolem něj.

Obrovská dilemata zažívá i mladší dcera Perihan, asi nejvýstřednější osůbka z celé rodiny, ať už chováním, myšlením, tak samotným konáním.

Všechny děti hledají souřadnice, jak žít, jak svoje životy uchopit. Rodiče na poli výchovy značně selhávají, alespoň co se projevů mateřské lásky, soucitu a vůbec nějaké větší účasti a podpory týče. Rozhodně pro své děti nefungují jako opěrné body. Děti se raději snaží svá trápení, starosti a problémy zneviditelnit, neobtěžovat s nimi ostatní a raději s nimi bojovat vnitřně jako s vlastními démony.

Otec není věčně doma, jelikož tvrdě pracuje, sourozenci se často hádají, a matce, uštěpačné, umečené ženské, se nezavděčí absolutně ničím. Rodinní členové nikdy nezabřednou do rozhovoru, jež by se věnoval intimním, vážným, či jinak důležitým věcem, které jeden druhého tíží, či ho doslova ubíjejí. Vše se točí pouze kolem naučených frází a zvyklostí. Natura Turků a Arabů obecně, je v díle moc krásně ukázána, a to na rodině, která roky žila v evropském prostředí.

Dochází zde rovněž ke konkrétním popisům projevů nedůvěry a nevole Němců vůči přistěhovalcům. Není se co divit, často si za projevy nenávisti mohou sami, většinou jsou však oběťmi ti nejvíce bezbranní. Tak už to na světě bývá…

„Nic není tak nemilosrdné jako vlastní představivost.“
– citace z knihy, str. 160 –

Autorka se vůbec nebojí otevřeně hovořit o silně tabuizovaných tématech soudobé společnosti, o to víc vystupňované ve vnímání samotnými muslimy – sex, drogy, transgender, homosexualita, emancipace, promiskuita, postavení žen a feminismus. To vše v nefalšované kráse.

Ovšem, co mě dostalo do kolen byla závěrečná kapitola, která vygradovala v obrovskou detonaci emocí mezi nejstarší dcerou Sevdou a psychicky labilní matkou. Na jednu stranu chápete jednu, na druhou se snažíte pochopit i důvody té druhé, dohromady si však možná nemají navzájem co vyčítat. Emine odkrývá své nejbolestivější místa v srdci, vysvětluje důvody svých životních rozhodnutí, která měla dopad i na děti. Nic naplat, zastání u dívky, kterou vyhnala s malými dětmi zpět do spárů alkoholika, nenajde. Přitom by si tolik přála změnit svoje dřívější já, změnit toho od základu tolik, až si uvědomuje, že by bylo nejlepší začít žít život od samého začátku a lépe a ten starý jednoduše vymazat. Jenže to není možné. Člověk má pro život jen jednu šanci…

„Kdo je osamělý, je i svobodný, alespoň ve svých myšlenkách.“
– citace z knihy, str. 73 –

Tvrdá realita života, to je podstata tohoto románu. Nic nedostaneme jen tak na zlatém podnose. Předestírá, že ani láska –milenecká, manželská nebo mateřská – není jednoznačně definovatelná a objevuje se v mnoha podobách. Že nic není bílé, ani černé a je jen na nás, abychom našli šeď ve změti nepřehledna. Nejen čtenáře čeká trpké probuzení a uvědomění si, že život není dokonalý a že si jej v mnohých kulturách, a vlastně ani v naší společnosti, neutváříme jen na základě našich pocitů a domněnek, ale je výsledkem působení okolních vlivů, zejména těch rodinných, společenských, náboženských a tradičně kulturních.

Autorka se v knize vrací i ke kurdským kořenům. Nejen těm, které v sobě nesou hlavní hrdinové románu, ale i k těm svým. Proč svůj původ někteří z tohoto etnika raději zapírají a za žádných okolností se k němu nehlásí? Mrzí mě, že příčiny k tomuto jednání byly v románu jen tak ledabyle nastíněny, jistě by zasloužily rozebrat více do hloubky. Nebo naopak bylo záměrem autorky toto téma pouze poodemknout a klíč nechat hledat čtenáře v hlubinách další naučné literatury? I to je možné. Jsem na to připravena.

Že román o rozvrácené rodině přeložila Viktorie Hanišová, mě vlastně ani nepřekvapuje. Na rodinná dramata je právě ona jednou z nejlepších českých autorek! Avšak, co jsem netušila, že se k vlastnímu psaní pohnutých románů věnuje i překládání z německého jazyka, a to naprosto báječně! Bez ní by byl požitek z knihy poloviční. Dílo je to obrovsky přínosné, nutí k zamyšlení. Čtenář dostane nebývalou várku emocí, které v něm budou ještě dlouho vřít.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Host.

Více z LaCultury...

  • Láska za mizerných dní13. října, 2024 Láska za mizerných dní „Falešný život nelze žít správně.“ – citace z knihy, str. 13 – Host přichází se svou, v pořadí třetí knihou úspěšného německého autora Ewalda Arenze, zaměřenou na lidské vztahy […]
  • Ignis fatuus5. září, 2024 Ignis fatuus „Žití někdy děsí víc než smrt.“ – citace z knihy, str. 146 – Skvělá Petra Klabouchová si mě získala už nějaký ten rok zpět svými skvělými romány. Myslela jsem, že po fascinujícím […]
  • Dcerka28. srpna, 2024 Dcerka „Důležitý není začátek. Důležitý je konec. A konec spočívá v tom, že jsem přežila.“ – citace z knihy, str. 7 – Zpráv o válce na Ukrajině, ať už pravdivých či nepravdivých, vybájených […]
  • Jež se stala sluncem29. června, 2024 Jež se stala sluncem „Od okamžiku, kdy zjistila, co skutečně znamená nicota, uvěřila, že může přežít.“– citace z knihy, str. 35 – Představte si, že se narodíte do doby a na místě, kde rodičům umírají děti […]
  • Pacanka5. června, 2024 Pacanka Klára Elšíková je redaktorka a spisovatelka. Její kniha s názvem Pacanka mě zaujala svou obálkou a anotací. Kdo je Pacanka? Je to dívka, která se chová jako kluk. A jak se vlastně má […]
  • Vyvolali jsme bouři27. května, 2024 Vyvolali jsme bouři „Milovat bez porozumění, to není láska, ale jen klam.“ – citace z knihy, str. 166 – Mimořádný román přibližující historické události válečného běsnění Japonců na okupovaném území dnešní […]
  • Svěřený čas22. května, 2024 Svěřený čas „Bůh na nás mrká vždy prostřednictvím náhod.“ – citace z knihy, str. 21 – Již od dětských let jsem milovala tajuplné vyprávění Šeherezády z Tisíců a jedné noci protkané exotickou […]
  • Těžké duše: o čem sní stárnoucí bílí muži19. dubna, 2024 Těžké duše: o čem sní stárnoucí bílí muži Iva Hadj Moussa je česká psychoterapeutka a autorka řady úspěšných románů, její nejnovější s názvem „Těžké duše“ letos vydalo nakladatelství Host. Název románu je lehce zavádějící pro […]
  • Císařovna kostí26. února, 2024 Císařovna kostí Druhý díl třídílné série „Tonoucí císařství“ nese název „Císařovna kostí“. Děj této epické fantasy šmrncnuté Dálným východem, se odehrává v říši, která je momentálně zmítaná beznadějí, […]
  • Neobyčejná Grace22. února, 2024 Neobyčejná Grace V románu "Neobyčejná Grace" se prolínají hned tři časové linky. Ta z minulosti, kdy se Grace seznámí s Benem, s tou současnou, ve které sledujeme, v jak nepěkné situaci se jejich vztah po […]
  • Pláňata16. února, 2024 Pláňata Jaký kořen, takový strom, jaký strom, taková jablka.“ – citace z knihy, str. 236 – Očekávání od románu „Pláňata“ jsem měla nejspíše moc velká. Co se týká tvorby skvělé spisovatelky Petry […]
  • Les v domě22. listopadu, 2023 Les v domě „Takový les přeci je – klidný a tichý, když se mu nestavíte na odpor a plníte jeho přání, ale temný, děsivý, silný, surový a nelítostný, když se mu protivíte.“  – citace z knihy, str. 216 […]