Stárnoucích Sto zvířat Prahu nenadchlo

Už je tomu tak. Tentokrát ode mě žádné superlativy nečekejte. A že jsem hodně velký nadšenec, který leccos skousne! Sto zvířat mě ale v Incheba Areně naprosto zklamalo. Už loni na Mezi Plotech jsem měla takové malé tušení, že už to není, co to bývávalo. A teď se mi to akorát potvrdilo.

Trocha historie nikoho nezabije. To jen abyste věděli, o kom píšu. Kapela vznikla v roce 1990 jako projekt Jana Kaliny (bicí, zpěv, autor hudby) a Tomáše Belka (tenorsaxofon, texty), kteří právě přišli z vojny a oslovili zpěvačku Janu Jelínkovou. Spolu s dalšími spoluhráči se stali vzápětí nevědomky průkopníky stylů ska a rocksteady u nás. V současné době  trojici doplňují Jan Šobr (kytara), Petr Hostinský (klávesy, zpěv), Martin Líska (trombon), Pavel Herzog (trubka), Jiří Hanzlík (barytonsaxofon), Wilco Wersteeg (basa) a Miki Nop (bicí).

Zpátky ke koncertu. To, že Zvířata začala hrát až někdy kolem půl desáté, bych ještě chápala. Slavné zahraniční kapely to tak přece také dělávají. Holandská předkapela The Upsessions, která hrála téměř pouze reggae, publikum příliš nezaujala. Nikdo je vlastně ani moc neposlouchal. Vystoupení bylo spíš jen dalším z mnoha zvuků a hluků, které Malou sportovní halu naplnily. Dalším předskokanem byli romští Cindži Renta. Jejich muzika byla sice hezká, skočná, ale do tak velkého prostoru se prostě nehodila. Hluk v hale proto ještě zesílil.

Když se konečně na podiu objevil hlavní interpret, tedy Sto zvířat, publikum nadšeně zajásalo. Zvířata zahájila skladbou Nejkratší cesta, což vypadalo slibně, protože je rychlá. Tak to říkám proto, že ve skutečnosti bylo těch rychlých jako šafránu. Těch, které podle mého malého průzkumu, mají lidi nejradši. I přesto hrála kapela v naprosté většině songy pomalé, utahané a bez šťávy. A když už konečně zahrála nějakou tu „starou známou“, rychlou, tak se to ani nestačilo rozjet. Jako by to tak bylo naschvál, pokaždé to utnulo trapné a nesmyslé vystoupení Kašpárka v rohlíku. Na jejich „vtipy“ aby člověk odezvu pohledal. Kašpárek a jeho ansámbl pak většinou zůstal ještě na jednu skladbu (která byla zpravidla opět pomalá) a hrál k ní živý klip. Záměr jsem nepochopila, neboť až na jednu výjimku, bylo herecké vystoupení obsahově naprosto mimo mísu.

Aby těch nesmyslů zpomalujících koncert nebylo málo, v jednu chvíli na podium napochodovala taneční skupina AX. Předvedla, jak jinak, pomalé vystoupení. Odhadovala bych to na břišní tance, ale děvčata toho moc nepředvedla, takže těžko říct.

Dalším minusem, který celý večer zahrabal až někam na „nejdnovatější dno“ mnou navštívených koncertů, bylo ozvučení. Ano, hádáte správně, bylo hrozné. Jednak to bylo zbytečně moc nahlas. Kromě toho, vždycky když zpívala Jana Jelínková společně s Janem Kalinou a s doprovodným dvoučlenným sborem, druhé hlasy pokaždé přehlušily ten první. Ve výsledku to znělo celé falešně. A když se ještě přidala dechová sekce (která byla mimochodem skvělá), nebylo zpěv slyšet vůbec. A když už jsme u těch dechů, nebýt trumpet a saxofonu, tak bych některé písničky vůbec nepoznala.

Za celý večer chtěla Zvířata zahrát průřez jejich dvacetiletou tvorbou. Dobře, byly tam některé songy, které jsou už hodně staré, z let raných devadesátých. Ale jinak byl repertoár v podstatě stejný jako na jiných koncertech – spíš skladby novější (a pomalejší!!!). Zazněly např. kusy Romeo a Julietta, Skandál, Píseň, Novgorod, Erotickej film, Nevýchovnej koncert, Zub, Kanál, Podpaží, Královna temných spádů, Nástěnka, Nikdy nic nebylo, Pochyby, Dáma s čápem a samozřejmě nejprofláknutější Škola. Z mého nejoblíbenějšího alba Sto zvířat (1993) zazněly jen Vrány, což zamrzelo nejen mě. Třeba Divná čtvrť mi na playlistu vyloženě chyběla. Slibovaný průřez kariérou prostě zase tak neprořezával.

Na narozeninovém koncertě kapela představila i tři nové skladby. Zejména Lustr mě potěšil, protože se více podobal starší zvířecí ska tvorbě.

Abych tady jen pořád nehudrovala, jak říká moje babička, pochválím alespoň doprovodné videoprojekce. Kromě oficiálních klipů se na dvou velkých obrazovkách promítaly i tematické ukázky ze známých i neznámých filmů. Takže bylo alespoň na co koukat.

Myslím, že je více než jasné, že já nejsem z výročního koncertu nijak zvlášť nadšená. Bylo to velké, ale spíše jen co do nápadu. Byla to hlavně velká nuda. A aby bylo jasno, na názor jsem se ptala i ostatních. Arena byla přeci jen narvaná. A nikdo z dotázaných mi koncert taky zrovna nepochválil.

Příště už na Sto zvířat nejdu.

Veronika Schieblová

Miluju hudbu. Zpívám. Miluju film. Na ty jen koukám. Tak jest:)