Svět očima Reného Magritta

Magritte (1898-1967) nebyl typický surrealista jako např. Dalí. Belgický umělec si rád pohrával s perspektivou a jeho obrazy se pohybují na hranici snů a reality. Narodil se v městečku Lessines, ale často se s rodiči a dvěma mladšími bratry musel stěhovat. Ve 12 letech se projevil jeho zájem o kreslení a začal navštěvovat kurzy. Jeho tvorba však vždy skrývala jisté napětí a tajemství. Už jako čtrnáctiletý si musel uvědomovat pomíjivost a těžkost života. Zemřela mu totiž matka. Spáchala sebevraždu skokem do řeky Sambre. Mladý René byl u toho, když její tělo vytahovali ven. Měla šátek omotaný kolem obličeje. Tento obraz musel pozdějšímu věhlasnému umělci zůstat v hlavě, protože se stal inspirací pro jeho nejznámější obraz Milenci (Les amants, 1928).

Rád také vyhledával tajemství v knihách a příbězích. Miloval Edgara Allana Poea a postavu Fantomase. Oba motivy pak promítl do své tvorby, jako například v obraze pojmenovaném Vrah v ohrožení (L´assasin menacé, 1927). Vyobrazené postavy jsou velmi typizované. Jedná se především o muže, kteří jsou všichni oděni do černého šatu s buřinkou na hlavě. Spoustu těchto mužů namaloval nad městem, jak prší z nebe. Malbu pak pojmenoval Golconde (1953). Inspiraci pro název mu poskytl jeho přítel básník Louis Scutenaire, který psal o indickém městě Golkonda. Magritte však měl jiný záměr. Obrazem chtěl upozornit na automatizaci a mechanizaci v průmyslovém městečku Charleroi, kde s otcem a bratry žili.

“The mystery is not one of the possibilities of the real. The mystery is that which is absolutely necessary for there to be real.”

Během první světové války se setkal se skupinou dadaistů. S jedním z nich, s E. L. T. Mesensem, dokonce založil časopis, kam přispívaly významné postavy tehdejší umělecké avantgardy, jakými byli např. Hans Arp, Francis Picabia, Man Ray nebo Tristan Tzara. Rok 1922 se Renému změnil po osobní stránce. Vzal si svou lásku Georgette Berger, se kterou vytvořil harmonický pár až do konce života. Georgette pro Reného byla nejen psychickou oporou, ale také mu pomáhala s tvorbou. Stála modelem pro některé jeho obrazy. Výstava v Albertině nabízí i pohled do soukromí ve formě krátkých natočených spotů z domácnosti Magrittových. Ač Magritte na fotografiích působí velmi přísně, na videích René i Georgette prokázali svůj smysl pro humor. Je vidět, že ti dva k sobě zkrátka patřili. Magrittova láska také tvrdě bojovala proti jedné italské firmě, která umělcův obraz The Flavour of Tears (1948) použila v boji proti kouření.

Sám Magritte nesnášel jakékoliv zaškatulkování. Netvořil, aby prodával. Nemaloval, co se prvoplánově líbilo. Ale jeho tvorba měla obrovské ohlasy, a proto není divu, že na ní chtěly různé skupiny parazitovat. Tato situace nastala i po umělcově vstupu do komunistické strany. Její představitelé si nemohli lepší propagandu přát. René se ale vůči těmto snahám ohradil, když řekl: „Není důležité pro umění být Valonem nebo vegetariánem“.

Belgický surrealista věřil všemu, co dělá, včetně komunistické ideologie. Zažil druhou světovou válku, a proto toužil po změně. Po větší lidskosti, naplněném smyslu života a svobodě. Válku například zobrazil jako krásnou ženu v bílých šatech s květinou místo obličeje (The Great War, 1964). Nemaloval krvelačné scény, ale krutost a násilí vždy zaobalil do uhlazeného papíru. I v tom byla jeho síla. Vždyť neuvědomujeme si, že nebezpečné věci jsou právě ty elegantně vypadající a skryté?

Většina motivů jeho obrazů však neměla s válkou nic společného. Rád oklamával smysly. Ukazoval, že nic není takové, jaké se nám na první pohled může zdát. Povedlo se mu také přenést taje lingvistiky na plátno. Na obraze zvaném The Betrayal of Images (1929) namaloval dýmku a pod ní napsal: Toto není dýmka. Opravdu zmíněná dýmka není dýmkou. Je to jen pojem námi vytvořený pro tento předmět. V češtině dýmka, ve francouzštině „pipe“. A kdo řekl, že se tak bude jmenovat?

“The surreal is but reality that has not been disconnected from its mystery.”

Známé jsou také jeho průhledy do krajiny. Kde začíná obraz, který malíř tvoří podle scenérie, a kde samotná krajina? Nebo jeho klasické porušování fyzikálních zákonů. Těžký kus skály visící ve vzduchu? Obrovské jablko zaplňující celou místnost? Nebo rozsvícené pouliční lampy, tmavé stíny a na obloze slunečno? V Magrittově světě je všechno možné.

Nejen muže nechal Magritte oživit na plátně. Fascinovalo ho i ženské tělo. V jeho podání však nešlo o žádnou pornografii, i když nenechte se na výstavě zaskočit koutkem určeným pro dospělé. Tam najdete kresby opravdu explicitní. Nutno podotknout, že se malíř inspiroval perverzním básníkem Georgem Bataillem. Typické však pro něj bylo různé skládání a přemisťování částí lidského těla. V obraze s názvem Znásilnění (The Rape, 1934) pak místo obličeje malíř umístil ženské přirození.

Renému Magrittovi se tak podařilo povýšit surrealismus na jinou úroveň. Ukázal vzdálenost mezi námi a přírodou; vzdálenost mezi skutečností a pojmy; vzdálenost mezi skutečností a obrazem reality vytvářeným politikou a médii a v neposlední řadě také vzdálenost mezi tím, co vidíme a tím, co je nám skryto. Pokud umělec sám našel odpovědi na některé otázky, se už nedozvíme. Za svou tvorbu však byl oceněn ještě za svého života. V roce 1956 obdržel Guggenheimovu cenu. Slavil úspěchy i se svými výstavami v Paříži, v Bruselu, Londýně nebo New Yorku. Roku 1967 zemřel na rakovinu v belgické metropoli.

Stále máte pocit, že rozumíte světu? Nespoléhejte se na své smysly a jeďte radši Magritta navštívit!

Magritte
9. 11. 2011 – 26. 2. 2012
Albertina, Vídeň
Vstupné:  dospělí – 11 EURO
studenti (do 26 let) – 8 EURO
skupiny (více jak 15 lidí) – 8 EURO
děti do 19 let – ZDARMA
Otevírací doba: denně: 10:00 – 18:00
středa: 10:00 – 21:00

Ivana Bednářová