Hon na mrtvého

Tim Weaver je mistr mizících lidí.
V každé jeho knize někdo beze stopy zmizí – a David Raker, bývalý novinář a současný detektiv pro ztracené duše, ho musí najít.
Ale v Hon na mrtvého se děje něco, co překvapí i skalní fanoušky:
tentokrát hledá mrtvého muže, který není tak docela mrtvý.
Jo, přesně ten typ případu, při kterém si říkáte, že tohle už autor jednou psal – ale pak zjistíte, že vás to vůbec netrápí, protože Weaver to prostě umí prodat.

Příběh, který začíná pohřbem a končí paranoiou

David Raker dostane nabídku, která se nedá odmítnout. Jenže v den výročí úmrtí jeho milované ženy.
Jeho stará přítelkyně, spatří syna, který byl před šesti lety nalezen mrtvý. Zemřel při autonehodě.
Identifikace, pohřeb, všechno sedí.
Jenže teď ho někdo viděl živého.
A když se Raker pustí do pátrání, zjistí, že tenhle případ sahá mnohem hlouběji a lidem, kteří umí zmizet i z vlastní minulosti.

Weaver tu mixuje to, co umí nejlépe paranoiu, lehce konspirační zápletku a postavy, které mají víc tajemství než databáze MI5.
Příběh se rozjíždí pomalu – někdy až anglicky pomalu – ale když to začne klapat, jede to jak noční vlak do temnoty.
A přestože občas tušíte, kam to směřuje, Weaver vás stejně nechá sedět s otevřenou pusou a lehce zvednutým tlakem.

Raker, hrdina bez přehnaného testosteronu

V době, kdy většina detektivů řeší případy s pistolemi, alkoholem a úzkostlivou potřebou být drsňák, působí David Raker skoro… lidsky.
Je unavený, občas nerozhodný, ale o to uvěřitelnější.
Jeho síla je v empatii – ne v síle paží.
A to je přesně to, co z Weavera dělá autora, který se čte (a poslouchá) s chutí.

Raker není Bond ani Reacher.
Je to spíš chlap, co by vám pomohl s ledničkou a pak si tiše zapsal poznámku o vašem podivném sousedovi.
Takový hrdina, kterého britská detektivka potřebovala.

A teď to hlavní – Igor Bareš.

Bareš čte s nadhledem, bez přehrávání, a přesto dokáže zintenzivnit i moment, kdy Raker jen otevírá dveře nebo listuje ve složce.
Jeho hlas umí být zároveň empatický i chladný, což perfektně ladí s tónem celé série.
V emocionálních pasážích se nevnucuje, v akčních nestrhává pozornost – prostě ideální průvodce po světě, kde se hranice mezi životem a smrtí rozmazávají jako fotka z Polaroidu.

Slabiny? Spíš britské tempo než slabost.

Weaver má dar napětí, ale také slabost pro popisy.
Někdy se zdá, že se autor bojí, aby čtenář neztratil orientaci, a tak ji ztrácí místo něj.
Ale i v těchto chvílích to Bareš zachraňuje – jeho hlas z každé přebytečné stránky udělá aspoň drobnou epizodu melancholického filmu.
Jediné, co vás může rušit, je lehká repetitivnost zápletek – kdo četl více Rakerů, ví, že Weaver má svůj vzorec.
Ale ruku na srdce – když to funguje, proč to měnit?

Závěr: Britská deprese, český hlas

Hon na mrtvého je audiokniha, která vás vtáhne pomalu, ale spolehlivě.
Neohromí vás akcí, ale pod kůži se dostane jistotou, s jakou Weaver rozkládá realitu a Igor Bareš ji zase skládá dohromady tón po tónu.

Je to inteligentní thriller pro ty, kdo dávají přednost stínu před výbuchem, dialogu před přestřelkou a tichému „aha“ před efektním „bum“.

Ukázku z audioknihy naleznete na stránkách Audiotéky – zde.

Vašek Okapa