Kořist

aneb islandská tma není děsivá proto, že v ní něco je. Ale protože v ní možná něco čeká.

Yrsa Sigurðardóttir už dávno nepatří mezi autory, kteří „jen píší detektivky“. Ona píše příběhy, po kterých nechcete večer zhasnout. A Kořist je přesně ten typ audioknihy, která vás nejdřív nenápadně vtáhne… a pak kolem vás zavře dveře.

A najednou zjistíte, že neposloucháte thriller.
Posloucháte noční můru.

Začíná to téměř nevinně. Skupina lidí vyráží do izolované části Islandu. Drsná příroda. Ticho. Nepřístupné místo, kde signál není samozřejmost a civilizace působí vzdáleněji, než by měla.

A právě tady Yrsa exceluje.

Ona nepotřebuje strašit monstrem pod postelí.
Stačí jí prostor.

Vítr.
Prázdnota.
Ticho mezi větami.

A vy začnete mít pocit, že něco není v pořádku dávno předtím, než se vůbec něco stane.

Island v jejím podání není romantická země gejzírů a aurory. Je to chladné, téměř nepřátelské místo. Krajina, která člověka netěší — ale testuje.

A v Kořisti je tenhle pocit naprosto všudypřítomný.

Každý krok působí špatně.
Každé rozhodnutí lehce nebezpečně.
A každá další kapitola utahuje atmosféru jako mokré lano kolem krku.

Co Yrsa umí brilantně, je práce s paranoiou.

Nikdy přesně nevíte, kdo něco skrývá, kdo lže, kdo se bojí oprávněně a jestli největší hrozba není lidská mysl sama.

A přesně v tom je její síla. Ona vás nenechá opřít se o jistotu.

Vy nečtete příběh.
Vy se v něm pomalu ztrácíte.

A pak přijde audioknižní zpracování.

A sakra.

Tady se povedlo něco výjimečného.

Hlasová mozaika strachu

Pět interpretů mohlo skončit jako chaos. Jenže tady to funguje dokonale.

Elizaveta Maximová přináší nervozitu a zranitelnost, která působí až nepříjemně autenticky. Její hlas vás vtahuje dovnitř emocí, ne jen do děje.

Jan Holík dodává racionalitu, která se postupně začne drolit. A právě ten moment, kdy se jistota mění v neklid, funguje fantasticky.

Diana Toniková pracuje s jemným napětím. Nepřehání. A o to víc její pasáže lezou pod kůži.

Martin Zahálka? Tenhle člověk snad neumí znít jinak než jako někdo, kdo ví víc, než říká. Jeho hlas má gravitační sílu. Když mluví, posloucháte.

A Kryštof Bartoš přidává energii mladší generace, ale zároveň i pocit, že pod povrchem všech postav bublá něco nezdravého.

Dohromady to nevytváří jen audioknihu.

Ale prostor.

Horor bez lacinosti

Nejlepší na Kořisti je, že se nesnižuje k levným trikům.

Žádné přehnané lekačky.
Žádné hollywoodské „BUM“.

Jen pomalé budování pocitu, že něco je strašně špatně.

A čím déle posloucháte, tím víc si uvědomujete, že skutečný strach nevzniká z toho, co vidíte.

Ale z toho, co si začnete představovat.

Ticho jako hlavní postava

Yrsa chápe jednu důležitou věc:

Ticho je děsivější než hluk.

V audioknižní podobě to funguje extrémně silně. Pauzy mezi dialogy. Zvuk hlasu v prázdném prostoru. Chvíle, kdy nikdo nemluví — a vy stejně cítíte napětí.

Tohle není thriller na pozadí k úklidu.

Tohle je audiokniha, která si vás vezme celého.

Pokud čekáte rychlou detektivku s akčním tempem, můžete být překvapeni. Yrsa buduje atmosféru pomalu. Trpělivě. Skoro krutě.

Ale pokud milujete psychologické thrillery, které se dostávají pod kůži místo toho, aby jen honily zvraty, dostanete absolutní lahůdku.

Kořist není audiokniha o tom, kdo je lovec a kdo oběť.

Je to příběh o tom, jak rychle se člověk rozpadne, když zmizí pocit bezpečí.

A někde mezi islandskou tmou, větrem a tichem si uvědomíte jednu nepříjemnou věc:

Možná se nebojíte toho, co je venku.

Možná se bojíte toho, co začne lézt ven z vás samotných.

Možná se bojíte, že věci jsou úplně jinak.

Ukázku z audioknihy naleznete na stránkách Audiotéky – zde.