Vězeň na útěku

Fascinující svět za vysokými zdmi nepropustných věznic obehnaných ostnatým drátem, zůstává pro mnohé z nás, naštěstí, španělskou vesnicí a můžeme se jen dohadovat, co vše může v tomto prostředí uvězněným vytanout na mysl. Pocházím z Opavy, města, které se „pyšní“ nejen psychiatrickou léčebnou a detenčním ústavem, ale i věznicí, která mi, jako malé holčičce, která kolem těchto vysokých zdí pravidelně chodívala, připadala jako stavba z jiného vesmíru. Totálně nepřístupná, hlídaná ozbrojenci a od dospělých jsme, my děti, slýchávali nejrůznější hrůzostrašné zkazky. Věznice mi proto navždy uvízla v paměti jako místo, kterému se mám co možná nejvíc vyhýbat.

Asi je většině z nás jasné, že hlavním cílem vězeňství je izolovat a uhlídat odsouzeného, který sešel tzv. z cesty. Pokud jsou však tyto cíle jednoznačné, tak nejasné jsou v zásadě prostředky, kterými jich lze dosáhnout. Jak zabránit například útěku či zabránit recidivě? Má se postupovat represivně, nebo více humanizujícím přístupem? I na tyto otázky hledá publikace „Vězeň na útěku“ z produkce Akademie věd odpovědi.

Kniha autorů Tomáše Kubína a Lukáše Dirgy se snaží přijít i na to, proč mají zločinci vůbec potřebu utíkat, přesněji, jaké jsou jejich motivy a důvody. Snaží se je uchopit na konkrétních případech „úspěšných“ útěků známých z Česka, ale i ze zahraničí. Mimoto, přináší pohled z opačného vrubu mince, tedy těch, kteří následně útěkáře řeší a hledají. Kniha nabízí popisy toho, jaké dopady má realizovaný útěk na samotného vězně a potažmo celou věznici, z které se mu tento husarský kousek povedl provést. Zároveň upozorňují na nový fenomén, jenž přichází ruku v ruce s médií a sociálními sítěmi, a tím je adorace útěkářů v očích veřejnosti.

Tato odborná publikace je rozhodně zajímavou sondou do prostředí tohoto společensky závažného tématu a já, jako naprostý čtenář-laik, který vstupuje do problematiky vězeňství doslova jako na pole neorané, jsem velice ocenila atraktivní přístup autorů, kterým text podávají. Je dokonale čtivý, zajímavý, podnětný a na první dobrou zaujme. Autoři vychází z ověřitelných dat, na něž v textu dokonce odkazují a za ohromnou přidanou hodnotu předkládaného textu považuji fakt, že se oba autoři do značné míry s daným tématem profesně setkávají. Text je tak čtenáři zprostředkován odborníky na slovo vzatých.

Autoři si vybrali rozhodně netradiční téma, které se snažili zpracovat co nejlépe a v co nejširším pojetí. Rozhodně se jim povedlo odvést kus hodnotné práce, za kterou si zaslouží velký dík. Zároveň však poukazují na potřebu věnovat se následnému podrobnějšímu výzkumu na toto téma.

Na závěr bych sama za sebe chtěla říci, že v žádném případě nejsem příznivcem zachování jakýchkoli svobod odsouzených ve zvlášť závažných případech, jako jsou vraždy, znásilnění, týrání. Těmto bych veškerý komfort odepřela a poslala nejlépe fárat do dolů. Jenže právě zde dostává slovo HUMANITA. Kde se však poděla humanita zločinců? Proč brát ohled na někoho, kdo nebere ohled na nás? Viz současná situace s Breivikem. Ano, v tomto jsem „sto let za opicemi“ a nebojím se to přiznat. A stojím si za tím.

Za recenzní výtisk děkuji nakladatelství Academia.

Denisa Šimíčková