Veni, vidi, salto – přišla jsem, viděla jsem, pařila jsem aneb HRADY.CZ 2015

Páteční slunce žhaví už v sedm ráno a my se s Axou (fenkou československého ovčáka) procházíme po venku. Musíme se ještě trochu protáhnout, než jí na celý víkend zdrhnu do „kraje perníku“. Na Kunětické hoře se v rámci festivalu Hrady.cz sejdou parádní kapely, a tím pádem taky naše parádní banda posluchačů.

V rámci zmíněné procházky si u známých skočíme vypůjčit karimatku (neboť ta naše kdesi zmizela a počítám, že ji najdeme až v rámci vánočního úklidu). Axa se pouští do snídaně a já už mám nejvyšší čas vyrazit volným krokem s batůžkem na vlak. Letos sedíme spokojeně uvelebeni v kupéčku a se zájmem sledujeme ostatní potencionální návštěvníky festivalu, kteří nebyli natolik prozíraví, aby stany, krosny a lodní kufry narvali do auta dvěma kamarádům. V Pardubicích nastává dramatický okamžik – je třeba v neznámém prostředí chytit spoj. Jelikož se nám samozřejmě podaří přehlédnout na nádraží listinu s odjezdy festivalové kyvadlovky, připojíme se (maximálně nenápadně) k jiné skupince batůžkářů hovořících o Monkey Business a pak se okázale poflakujeme celých sedm minut na nádraží. Autobus je zaplněn festivalovými nadšenci, všichni mezi sebou švitoří. Jakmile projíždíme obcí Ráby, zaznívá ze všech stran legendární „Už tam budem?“, načež postarší řidič za volantem flegmaticky prohodí „Kuňka je až další!“ a celý kulturní zájezd se smíchem vydechne. U hospůdky se pak vyrojíme z autobusu a u sklenky čekáme na naše závozníky. Společně pak vyrážíme postavit stan, jsme rychlejší, než jsme čekali – nedomyšleně tenké kolíčky se nám před očima mění ve spirály, ale bez problému je vyměníme za šutry z okolí. Naše „hrady“ už stojí.

Blíží se šestá hodina podvečerní a s ní koncert Wohnout – i my se tedy vpíjíme do davu migrujícího do areálu festivalu. Ve srovnání s minulými ročníky je větší – zatímco obě boční strany lemují sáhodlouhé řady stanů s občerstvením (my samozřejmě musíme nejdřív zahnat žízeň), v dolní části se vedle sebe nacházejí dvě stage: na jedné probíhá koncert, na druhé přípravy za oponou s výstižným sloganem sponzora Bohemia Chips: „Je čas vyprázdnit pytlík.“ (Mezi námi – organizátoři dobře pokryli také čištění toi toi, za což jim patří vděčné poplácání po ramenou). A pak už začínáme pařit a užívat si fesťák jaksepatří.

Na podiích se střídají Wohnouti s bělásky z Mandrage, nastupují PIPES AND PINTS – punkrockeři z Californie, důkaz toho, že punk žije i mezi dudáky, a to pravé ořechové k vyblbnutí pro mě. Je osm večer a kámoška mě krotí – „Šetři se, nejsi nejmladší a musíme vydržet do konce!“ No joó, vždyť ono nám vlastně letos bude toho čtvrt století! Tak se teda jdeme rozvalit na plac do trávy mezi ostatní mrtvolky a poslouchat.

Nikdo z naší skupinky nemá raperské buňky pro PSH, ale musím jim přiznat profesionální výkon. Měli propracované zvukové i světelné efekty a podali procítěný výkon, byť mi z jejich textů tekl mozek ušima, zatímco jsem popíjela ovocný Staropramen a čekala na favorita mé kamarádky – Jiříka Kučerovského. Víte, ne? Toho, který mistrovsky drnká na kytaru s Tomášem Klusem. Ostatně tento plavovlasý miláček žen vyhlásil po šňůře na Hradech uměleckou pauzu a při jeho koncertě jsem pochopila, že dobře dělá. Jeho písničky byly skvělé – nápadité, s rytmickou vůní Španělska a brzy jsem si je broukala, aniž bych je znala. Proslovy mezi songy mu ale vyloženě kazily uměleckou reputaci, a byť dovedl v obou případech výpadku textu zaimprovizovat a odpřisáhnout, že neměl ni loka, nějak jsme z něj byly zklamané. S výkonem na Rock for people 2011, kdy jsem z něj byla paf, se to nedalo srovnat – no tohle s některými zkrátka dělá showbusiness.

Sobotní ráno patří tradičnímu výstupu na hrad Kunětická hora. V partě jsem ale na festivalu nováčkem a hrad uvidím prvně. A je fakt, že se mi líbí. Zřícené prostory za branou jsou proměněné ve sluj s nefalšovaným černým drakem, v komnatách právě probíhá výstava kostýmů pohádkového seriálu Arabela (který se natáčel právě v těchto zdech) a jiných zajímavých exponátů (například lovecké pušky, mučírna a mapa, po které si lze zabruslit v bačkůrkách). Adrenalin se mi rozproudí tělem, sotva spatřím točité schodiště do věže, na kterou se ale rozhodně musíme vyškrábat – a výhled stojí za to. Na nádvoří brnká neznámý potulný kejklíř na jakýsi kovový želví krunýř a vydává tak velice libé zvuky. Poučeni, že se jedná o hangdrum, spokojeně odcházíme a v hlavě mi ještě zní kterak „Mochomůrky bílé budu sbírat v lese…“

V jedenáct už pochodujeme bránou areálu poobědvat langoš a posoudit nám neznámé Jamestown ze Slovenska. Přijdou nám jako takoví slabší No Name, ostatně ti to rozbalí hned po nich na vedlejší stage a hrají jednu pecku za druhou. Sotva dozní aplaus, vítají fanoušci Xindla X, a byť se zrovna mezi jeho skalní fandy nepočítám, musím říct, že mě příjemně překvapil. Jednak mi byly jeho písničky mnohem příjemnější než v rádiové/studiové verzi a jednak opravdu skvěle pracoval s publikem – napumpovat ho, aby si to maximálně užilo.

Rozpaření jedinci se v jedné vlně převalili na Rybičky 48 a odtud na Čechomor a Sto zvířat, jež unikali mému sluchu 25 let a teď mě doběhli. Přiznávám, že hned po festivalu jsem si pořídila jejich CD, jelikož mám úchylku na „saxík“ a rozvernou notu vůbec. Na rockovou notu přeladila kapela INÉ KAFE a dalším žánrovým skokem byla festivalová premiéra Anny K., po níž následovali Portless. „Hej, to zní jako Supporti, že?,“ ptám se kámošky a zaostřuju na pódium. Jestli to třeba nebude tím, že Support Lesbiens se rozpadli a zpěvák Kryštof Michal se třemi dalšími členy kapely založili Portless.

Oblohou se honí černé mraky, široko daleko jen pole, takže jestli zaprší, zapadneme po uši do bahýnka. Lehce zneklidněni večeříme pizzu za zvuků Visacího zámku. Je totiž třeba posilnit se na Wanastovy vjeci, jejichž koncert počítám k nejlepším z celého festu. Fakt nám to nandali, baby. B-)

Po nich si to se svým malotraktorem přidrandili Mig 21 a poté, co jim vítr (v té době už nejspíš lehký orkánek) napnul plachtu, vypukl patrně nejočekávanější koncert večera. Chuligáni z Chinaski podali brilantní výkon, a jakmile odehráli prvotní trilogii lovesongů, přešli na staré evergreeny jako Zadarmo, Dobrák od kosti nebo Stejně jako já.

Co vám mám povídat, v neděli ráno se ze stanu vyplížila tlupa ochraptělých zombíků. Překvapeni vlastní střízlivostí a schopností rychle a správně rozebrat stan, jsme stihli dát v hospodě snídani (zdejší česnečka a mátový čaj postaví na nohy každou mrtvolu) a svěže vykročili do davu u autobusové zastávky. Kyvadlovka nás opět vyšplouchla – zastavila o kus níž a nabrala jen deset lidí. Neptejte se proč. Spasilo nás o čtvrt hodinky později MHD. Na nádraží ještě domů nakoupit sladký pozdrav pardubického medového perníčku a hurá domů. Během tichého dumtudum kolejí jsem si za víčky přehrávala festivalové zážitky – bledá jako půlměsíc nad hradem, ale nabitá energií. Takže jak, jedete taky? Ještě stíháte Švihov (31.  7. – 1. 8.), Veveří (7. – 8. 8.), Bouzov (14. – 15. 8.), Hradec nad Moravicí (21. – 22. 8.) a Bezděz (28. – 29. 8).

Renata Dorňáková

Co o sobě říci? Žiju v malebné krajince Vsetínských Beskyd a snad právě proto mám ráda spoustu věcí, které souvisí s přírodou. Jako skoro všichni Valaši, i já jsem hodně tvrdohlavá a stejně tak přátelská; ráda poznávám nové lidi a zkouším nové věci. V etapách relaxace (od programu motorová myš) pak není nad šálek lahodného maté a dobrou knihu s uchvacujícím příběhem.