Ze života uprchlíka

Kniha Kluk odnikud je pokusem o zachycení autenticky lidského příběhu syrských uprchlíků, kteří jsou za běžných okolností líčeni jako anonymní masa. Příběh, částečně inspirovaný autorčiným pobytem v Evropě, je
bezesporu originální, na kvalitě mu však ubírá jistá bezelstná naivita, s níž je psán.

Přestože kniha je zjevně určena pro mládež, ani ta by už pravděpodobně na laciná schémata načrtnuta v knize neskočila. Hlavní hrdina Ahmed a jeho západní protějšek Max jsou možná jediné dvě postavy, které jsou
v románu vykresleny plasticky (byť Ahmedovy vnitřní monology typu „strašně bych se chtěl integrovat, a oni mi to neumožní“ by mohly být učesány do méně agitační podoby). Zbytek působí jako fuksovské panoptikální figury ze Spalovače mrtvol, které pouze zosobňují nějakou stereotypizovanou vlastnost a jejich motivace a chování bývají spíše komické.

A tak tady máme natvrdlého xenofobního policistu Fontaina, který je sice zodpovědný za ochranu Bruselu před islámskými teroristy, nedokáže si však poradit se dvěma čtrnáctiletými kluky, kteří si s ním hrají jako kočka s myší. Ženskými protějšky Fontaina jsou pudově uvažující maloměšťácké
učitelky, které v dialozích jen srší předsudky, aby je mohl Max fakticky podloženými argumenty smečovat. Oproti tomu kontrastuje integrovaná muslimka Farah, která sice nosí nikáb, ale přesto – světe, div se – nenajíždí kamionem do turistů! Němci jsou v románu líčeni jako milovníci uprchlíků, kteří vlaky plné běženců masově vítají oslavnými transparenty, z Maďarů naopak autorka udělala zpátečnické neofašisty.

Tak nerealisticky, jak jsou vykreslovány postavy, jsou bohužel zpracovány i klíčové zvraty příběhu. K získání falešných dokladů stačí v zemi, kde platí výjimečný stav, prostě jen nepozorovaně použít právě nepoužívaný počítač na místním městském úřadě. Propašovat uprchlíka s falšovaným pasem do budovy školy, nad tím nikdo už ani nepozvedne obočí. Z důvodu naprosté předvídatelnosti chování postav si lze spoustu věcí domýšlet dopředu a obvykle se čtenář trefí. I přes schematičnost rolí však jde o příjemnou četbu. Je to taková pohádka pro dospělé, kde nakonec po
zásluze dobro vítězí nad zlem. Svědomí mnoha z nás možná touží po tom, aby i osudy skutečných válkou zbídačených lidí dopadly happyendem, a snad i proto se kniha dočkala řady význačných ocenění.

„V Paříži došlo k teroristickým útokům,“ vysvětlil mu táta. „Na několika místech. Teroristé drží rukojmí v koncertní síni.“
„Panebože, všechny ty děti,“ uvažovala nahlas máma.
„Jací teroristi?“ chtěl vědět Max.
„Muslimové,“ odpověděla máma. „Křičeli, že Bůh je velký.“
Max měl pocit, že nemůže dýchat. Co když Ahmed s teroristy sympatizuje? Co když jim pomáhá?
„Maxi, jsi v pořádku?“ zeptala se máma.
„Ale většina muslimů nejsou teroristi,“ zamumlal Max.
„Samozřejmě, že ne.“ Máma zaváhala a zdálo se, že pečlivě váží slova. „Jsou to mírumilovní, slušní lidé.
Jako to děvče… od vás ze školy…“
„Farah.“
„Ano, Farah.“

Filip Šimeček

Aktivista, publicista, pedagog, herec, včelař. Brainstorming mi nikdy moc nešel:)