Známá i neznámá Yvonne Sanchez

Když jsme se spolu domlouvaly na rozhovoru, bylo zřejmé, že kladeš velký důraz na autorizaci. Jaký tedy máš vztah k médiím, které o tobě píší?

Celkově kladný, i když někdy mě trochu znervózňují. Na druhou stranu musím říct, že ne všechny. Je jasné, že je těžké něco napsat z toho potoku slov, který řeknu. Já hodně mluvím, dělám různé okliky, kdy odbíhám od tématu, protože mi to připadá důležité. Pak se ale třeba po půl hodině zase vrátím do toho, co je podstatné. Ale v některých rozhovorech si ten dotyčný redaktor vzal jen konec toho, když jsem něco vysvětlovala nebo napsal nějakou metaforu, kterou jsem řekla, ale která nebyla v kontextu.  Dnes už je to lepší. I já se snažím doplnit ten rozhovor, aby obsahoval to, co jsem opravdu chtěla říct.

Snažili se někdy novináři z tebe udělat senzaci?

Ne, takhle bych to neřekla. Snad nejhorší je to, když přijde novinář s nějakou konkrétní představou o mně a celý ten rozhovor cítím, že se mě do té škatulky snaží zatlačit. Další věcí je také to, když lidé se mnou musejí dělat rozhovor, ale přitom je to vůbec nezajímá.

Tvoje texty jsou hodně o životě, přitom musí být hrozně těžké napsat něco obyčejného a zároveň poetického. Jak u tebe probíhá tvůrčí proces? Přichází inspirace znenadání?

Ano, přichází znenadání. Ten proces nemá smysl znásilňovat. Sice žijeme v době, která je velmi rychlá a soutěživá, musíme platit složenky, fungovat v rodinách, ale i přesto se snažím nesedat si k piánu s tím, že teď musím něco složit, protože nemám čas. Takhle to nefunguje. Občas je to soustavné rozmýšlení. Třeba hudba písně The girl z desky My garden vznikla hned a k tomu mně napadl i text. Ale ze všeho nejdůležitější pro mě je snažit se dostat „něco“ ze sebe. Potom nastává s hudebníky ten moment, kdy se to celé sepne dohromady, anebo taky ne.

Píšeš texty, když jsi smutná? Protože někdy působí hodně melancholicky.

To vyplývá z toho, že já jsem povahou melancholik. Ale vždycky se snažím nedostat se do destruktivního stavu, nevyjadřovat se jenom negativně a nevidět všechno černě. V té melancholii, kterou můžeš cítit z mých textů, je vždycky naděje. Myslím si, že hudba by taková měla být. Samozřejmě jsem napsala hodně smutných textů, ale ty si nechávám v šuplíku.

Jak se ti podařilo, že desky Invitation a My garden mají úplně jinou atmosféru, ale přitom songy v rámci každé z nich mají podobnou náladu?

Možná jsem dobrý producent. Asi bych se měla vykašlat na svoji tvorbu a začít produkovat desky talentovaným lidem. (smích) Já hodně řeším tu dramaturgickou i zvukovou stránku, nejen tu hudební. Na desku Invitation jsem si vybrala opravdu věci, které jsem měla ráda, a k nim bylo udělané aranžmá. Pak jsme šli do studia. Tam jsem se po třech dnech se všemi pohádala, s hudebníky, se zvukařem i s producentem, rozbrečela jsem se a chtěla jsem po producentovi ještě rok času s tím, že mu dám za rok master. To jsem udělala. Proto se o ní tak psalo a proto se relativně dobře prodávala. I když je to daleko do perfekcionismu, velký podíl na úspěchu desky mělo Robert Balzar Trio. To moje zpívání nebylo dokonalé, ale už jsem věděla, že to aranžmá je dobré a ten celek má groove. Takže už jsem si byla jistá, že můžu desku pustit ven. Teď hovořím o desce jako o celkovém projektu, ale že bych si řekla: „Wow, tam zpívám dobře, s tím jsem spokojená“, to se mi ještě nestalo. (smích)

Jak vnímáš klasické zaškatulkování hudebníků v médiích do různých žánrů?

No, tak například když jazzmani slyší spojení pop-jazz, tak se vždycky otřesou. Já jsem svým způsobem ten jazzman, protože já klasický jazz miluju. Vždycky se k němu budu vracet, ale ty moje skladby jsou písničky, i když jazz obsahují. Celkově bojuju za to, aby nezanikla živá hudba. Elektronika je dobrá. Dokonce se nebráním tomu, že bych někdy udělala skladby s elektronickými samply, ale vždycky tam pro mě musí být ten živý element.

Loni i letos jsi jela turné s brazilským duem Mundo urbano. Jak si tě přizvali ke spolupráci?

Tak přece jenom Pedro (Pedro Tagliani – brazilský kytarista, se kterým Yvonne teď natočila desku Songs about Love – pozn. aut.) je hodně známý hudebník, a oni nás někde viděli snad na youtube a ptali se, jestli bych s nimi nespolupracovala. Měli mít koncerty v Rakousku, Lucembursku a v Německu a chtěli si mě vzít jako hosta. Chtěli, aby třetinu koncertů tvořily moje skladby. Kdyby bylo více času, tak bych uvítala, abychom se pustili ještě do něčeho jiného, třeba do úpravy mých skladeb a obohatili je tak o brazilské standardy, které zpívám ráda. Já když už spolupracuju s jinými lidmi, tak tomu ráda dávám jinou tvář, jiné pojetí, aby to nebylo pořád to stejné. Ale kluci jsou skvělí muzikanti a letošní šňůra se povedla.

Pověz mi něco o vzniku tvého nejnovějšího alba Songs about Love, které si natočila pouze s kytaristou Pedrem Taglianim?

Pedro mi v létě oznámil, že se bude vracet do Brazílie a mě se zmocnila hrůza, protože já miluju svůj česko-slovensko-brazilský band, ale zároveň mám ráda také komornější sestavy. Pedro je navíc ten typ hudebníka, který je schopen hrát za tři. V posledních třech letech jsme s Pedrem hráli právě i v komornější sestavě, tak jsem chtěla natočit s Pedrem ještě desku předtím, než odjede. Takže jsem mu řekla: „Pedro, budeme točit desku, ale budou tam úplně nové věci.“ Potom jsme několik dní 12 nebo 14 hodin v kuse trávili nad materiálem, který jsem vybrala. Všechny věci, přestože byly krásné, se nehodily pro provedení v duu. Pak Pedro odjel, což bylo dost komplikované, protože se vracel až v říjnu a to už jsme měli točit desku živě v rámci alba. Nakonec jsem našla Barevnou kavárnu, kde měli úžasný divadelní sál a příjemné lidi. Udělali jsme tedy ze série 3 koncertů „živák“. Ale byl to trošku nejistý pocit, když se Pedro vrátil a my se museli rychle sehrát, i když je skvělý hudebník. S tím živým koncertem se stejně nic nedá dělat, když už je natočený. Měla jsem pochybnosti, jestli to mám nakonec vydat. Ale všechno je vždycky jen moje představa, aby vše bylo perfektní. A zjistila jsem, že nikdy nemám jistotu, ani když budeme perfektně sehraní a po návratu z turné, že to bude bez chyb. Protože koncert je záležitostí jednoho dne, jednoho momentu a kouzla atmosféry.

A jaké je tvoje album po stránce hudební?

Hrajeme jiné věci a v jiném pojetí – jen kytara a hlas. Vracíme se tak i k jazzu, ale na druhou stranu tam nejsou klasické jazzové standardy. Je tam příchuť latiny. Jsou tam rytmy jako bossanova nebo samba.

Přemýšlela jsi někdy, že bys nazpívala nějakou píseň v češtině?

Já nemůžu zpívat česky. To bych musela frázovat jako Dan Bárta nebo Zuzana Dumková (nejsou to samozřejmě jen oni). V jejich podání zní ta čeština hezky a melodicky. Musela bych umět lépe česky, takhle bych se stresovala jen tím jazykem a zapomínala na to, co zpívám. Jediná možnost by byla, kdybych odtud odcházela pryč, třeba do Rakouska, protože Vídeň je hodně podobná Praze. Tak to bych mohla udělat nějakou píseň v češtině, třeba labutí, a byla by to jako sranda – třeba punk-rock-reggae-folk song. Co se týče jiných jazyků, španělština je hodně tvrdá, ale hodí se pro rytmické věci. Nejraději zpívám v angličtině a v portugalštině.

Jak vnímáš českou hudební scénu?

Já bych nerada někoho hodnotila, na to ji moc málo znám. Navíc znám trochu jenom českou jazzovou hudební scénu. Můžu ale říct, že osobně mám ráda undergroundovou scénu, ale v mém pojetí je to něco jiného. Mám na mysli všechny hudebníky z různých žánrů, kteří dělají skvělou hudbu, ale ta není mediálně reprezentovaná. Konkrétně v tom jazzu vidím, že teď je více hudebníků, než bylo v devadesátých letech, což je dobře. Další otázkou je, zda je o ně postaráno, kde jsou ty granty apod. Dnes nejsou sponzoři, ale investoři. Ti vám půjčí, ale logicky na tom chtějí vydělat. Oni ty peníze mají, ale na druhou stranu podporují charitu atd. Mají tedy své vlastní aktivity. Je to těžké. Muzikanti můžou jedině hrát.

A jak ty sama vnímáš nový trend digitální hudby a pokles prodeje nosičů?

Někteří lidé mi třeba říkají, že jsem naivní, když si myslím, že si lidé budou kupovat alba ještě za deset let. Ano, já mám tu romantickou představu, že v každé době tady ta potřeba je. Může se stát, že naopak lidé budou shánět vinyly. Tohle se prostě nedá odhadnout. Ale ten digitální zvuk bude vždycky stlačený. Apeluji na své fanoušky, aby si vypalovali moje alba pod podmínkou, když se jim bude dařit jednoho dne líp, tak si koupí desku jiného interpreta. Jestli si opravdu lidé úplně přestanou ty nosiče kupovat, tak my tu hudbu ani nebudeme moct dělat. Deska by měla být vyjádřením umělce a hudební kapitolou jeho tvorby. Je to také artefakt, proto když se mi něco hodně líbí, tak to chci mít doma a koupím si to. Dneska sice existuje globální oteplování, ale co se týče hudby a kultury, tak bych to nazvala globálním ochlazováním. (smích)

Máš mnoho zkušeností s koncertováním v různých zemích po celém světě. Jak bys srovnala české publikum s těmi ostatními?

Češi někdy nejsou jednoduché publikum. Občas mi připadá, že nechtějí komunikovat. Já na ně třeba mluvím mojí blbou češtinou, ale oni se drží zpátky. Naopak v Německu nebo Rakousku jsem byla až překvapená, jak na mě reagovali, asi je moje němčina lepší. (smích) Ale nevnímám to jako kritiku. Já jsem doma tady v Česku a Čechy mám ráda. Také se atmosféra na koncertech odvíjí ode mě. Někdy mám hodně energie, kterou předávám, ale někdy mám přirozeně ty stavy, kdy bych se nejradši byla v úplně jiné galaxii, ale určiě ne na pódiu.

Co by dělala Yvonne Sanchez, kdyby nebyla zpěvačkou?

Psát, produkovat hudbu pro jiné. Možná bych mohla pracovat v galerii, protože miluju obrazy a umění obecně. Ale jestli myslíš úplně mimo branži, tak peču sladkosti, které chutnají všem mým kamarádům. Takže až mě uvidíš prodávat můj kokosovo-mangový cake na farmářských trzích a do toho zpívat písničku, tak to je možná moje budoucnost. (smích)

Portál LaCultura je zaměřený na mladé lidi. Máš pro ně nějaké poselství?

Ano, mám. Neztrácejte naději! Myslím si, že to pořád není tak špatné, jak se píše. V devadesátých letech jsem měla představu, že by tady v Česku mohl vzniknout jiný druh společnosti – (mnohem více než bylo v té době v západní Evropě) –  té demokratické a kulturně vyspělé. Tou dobou v Německu jsem tohle necítila. Tam už mi společnost přišla moc komerční a kontrolovaná tím, co máme, a ne tím, co cítíme. Když se bavím s mladými lidmi, mám někdy strach, že všichni chtějí odtud utéct. Určitě je dobré načerpat nové zkušenosti, ale pak je dobré se vrátit a uskutečnit si ty své sny tady. To je možná to, co Česká republika potřebuje, aby se vůbec něco změnilo. Mladou generaci. Takže vy, mladí, nabývejte zkušeností venku, ale pak se vraťte a nevzdávejte to s tím Českem. Já už těžko můžu něco změnit, navíc nejsem Češka a nemůžu ani volit. (smích) Ale vy tu možnost máte.

Děkuji za rozhovor.

Názor autorky:

Tahle zpěvačka se sametovým hlasem je velmi bezprostřední, často se směje, hodně mluví, ale nikdy si na nic nestěžuje. S Yvonne máte totiž pocit, že život je jeden velký jazzový standard, který nechcete, aby někdy skončil.

O zpěvačce:

Yvonne Sanchez má po matce polské a po otci kubánské kořeny. Narodila se v Polsku, žila také v Německu a roku 1994 se přestěhovala do České republiky. Zanedlouho se stala významnou součástí české jazzové scény. Spolupracovala s kontrabasistou Robertem Balzarem nebo saxofonistou Karlem Růžičkou Jr. Koncertovala např. v Británii, Turecku, Izraeli, Francii, Rakousku, Německu, Brazílii, ve Státech nebo na Kubě. V roce 1998 obdržela ocenění Vokalistka roku od České jazzové společnosti. V roce 2001 vydala svůj debut s názvem Invitation, jenž byl nominován na cenu Anděl 2002 v kategorii Jazz a blues.  O 7 let později spatřilo světlo hudebního světa album My garden, za které zpěvačka získala zlatou desku. 2. 12. 2011 se na pultech objevilo nové album poeticky nazvané Songs about Love. Yvonne ho nahrála s brazilským kytaristou Pedrem Taglianim.

Ivana Bednářová