Prameny Vltavy

„Šumaváci, divný to lidský druh s náturou tvrdší než to zdejší modřínové dřevo.“
– citace z knihy, str. 295 –

Ufff, jsou knihy, které vám vezmou dech. Jak o nich psát? Přesně takovou knihou je i román s názvem „Prameny Vltavy“, kterou v roce 2021 vydalo nakladatelství Host. Román čtenáři naservíruje nejen perfektní detektivní zápletku, ale dodá i netušená historická fakta jednoho z nejhezčích krajů naší země. Petra Klabouchová je pro mne jednoznačně objevem roku. Její tvorbě jsem absolutně propadla. Styl autorčina psaní je vytříbený, používá trefná přirovnání. A ač je jí některými vytýkáno, že píše o tématech jen z vlastního pohledu, tak já osobně na tom nevidím vůbec nic špatného, právě naopak. Konečně autorka, co se nebojí uchopit ožehavá politická témata a podat je ve formě, která není zrovna konvenční.

Policie pátrá po zmizelé chlapci. V odlehlé šumavské lokalitě to není žádný med, mrzne jako když praští, fouká silný studený vítr, v horách je nafujáno sněhu, až se v něm kriminalisté bortí po kolena. Vyšetřování vede svérázný postarší kriminalista, který byl do rodného maloměsta přeložen kvůli jednomu dřívějšímu profesnímu karambolu. Avšak jeho ego superstar ho neopouští, alespoň v jeho vlastních myšlenkách. Během pátrání po málem klučínovi v drsné jihočeské krajině nachází vyšetřovatelé pod Stolovou horou ve Františkově něco zcela jiného, něco, co později zaskočí celou republiku. Mladá dívenka stočená do klubíčka, zmrzlá, zdrogovaná a překvapivě oblečená do vězeňského mundúru, ke kterému je přidělaná žlutá Davidova hvězda… Je snad náhodou, že je dívka objevena zrovna v Den památky holokaustu? A na tomto místě? Však z historických pramenů víme, že zde na konci války procházel jeden z mnoha neblaze proslulých pochodů smrti. Navíc, právě zde se měla ukrývat utajovaná Hitlerova fabrika na součástky do stíhacích letadel. A to stále není vše! Nacházel se zde i přísně tajný koncentrační tábor s poetickým názvem „Prameny Vltavy“. Byli do něj soustředěni ruští zajatci. Jenže detailnější informace chybí, pamětníci jsou skoupí na slovo a otázek okolo tohoto místa postupně vyvstává víc a víc.

Jak spolu souvisí výše zmiňované? Tomu se snaží přijít na kloub právě všemi zavrhovaný komisař, který spolu s rozuzlením případu počítá s nápravou své pošramocené pověsti u policejního sboru. Důvod je striktní a bylo pro mne téměř nemožné si hlavního hrdinu oblíbit.

„Čím méně jsi chlap, tím víc o svém chlapáctví musíš ostatní přesvědčovat.“
– citace z knihy, str. 111 –

Hlavním podezřelým se od začátku jeví podivínský vesnický doktor trpící obsedantně kompulzivní poruchou a který je posedlý honbou za údajným pokladem, který by měl být ukryt právě někde ve štolách Františkova podzemí. Až náhoda tomu chce, že se již v době počínající soudního procesu s doktorem naleznou nezvratné důkazy o jiném pachateli, tentokrát jednoznačné, jasné, nevyvratitelné…

Tohle vypadá na poslední hřebíček do pomyslné rakve kariéry kriminalisty, který do vězení poslal zcela nevinného člověka. „Jeho kariéru během pár hodin spláchli do hajzlu. Ne, to by bylo ještě dobrý. Rozdrtili ji v lisu na kravskej hnůj a rozporcovali do pelet na hnojení“ (citace str. 285).

Jenže nic není takové, jak se jeví a konec knihy je naprosto famózní. To vám byla panečku jízda. Vyvrcholení, co bych si netipla ani při velmi bujné fantazii.

Ve vyprávění se prolínají dva časové úseky – události, které se udály před nalezením mrtvé dívky a události po jejím nalezení. Ze začátku, ač jsou kapitoly jasně označeny, mi dělalo problém se ve změti tolika informací zorientovat, ale postupem čtení to dávalo všechno čím dál větší smysl a pak už to jelo jak na horské dráze.

„Jenom konec tě naučí, jak zbytečné bylo všechno, úplně všechno.“
– citace z knihy, str. 130 –

Román mi poskytl naprosto novou informace o tom, co skrývá Stolova hora, a že její tunely využívali k převaděčství i tzv. Králové Šumavy. Ačkoli, pravými hrdiny jsou často úplně jiní: „Zůstaly tady na všechno to zlý úplně samy. Tak to tu holt chodí. Mužský zařvou, uchlastaj se k smrti, zdrhnou, složí se. Každá tady nakonec zůstane sama… Prej Králové Šumavy. Tak říkají těm, co vocaď utekli a pomáhali utíkat. Jenže zdrhnout nebo umřít je hrozně jednoduchý. Těžký to má ten, kdo tady po nich zůstane. Kdo si vyžere až do dna všechnu bolest a táhne ten svůj vozejk tímhle smradlavým bahnem dál, pořád dál. Protože tady není těžký umřít, ale žít. Tak jako ony všechny. Skutečné Královny Šumavy.“ – citace z knihy, str. 243 –

Jedním slovem: wow. Před autorkou smekám. Za knihou jde vidět ohromný kus práce a mě nezbývá než doporučit stejně jako její nejnovější román „U severní zdi“.

Denisa Šimíčková